Slované
František Pluskal Moravičanský vypráví dějiny Slovanů jinak než naši kronikáři
Kosmas, Dalimil, Palacký a další, jež uvádějí že Slované se přistěhovali
teprve do Evropy v 5-6 st. po Kristu.
vypráví na základě starých řeckých, římských, germánských atd...
starých spisovatelů o tom jak Celti (Čeledé, čelední otcové, kněží, knězovládci),
osadili a zalidnili celou starou evropu, a žili v ní od nepaměti pod různými jmény.
Staří spisovatelé neměli pro zvuk č znaku tak je nahrazovali c, g, k, ck, ch,q
nebo místo l na u, tak je zvali: Chaldaci=Skolotai=Galatai=Keltai=Keltoi=Kolduoi=Koludoi=Celtae=Celtes=Suevi=Quadi atd...
a z těchto potomků se vivinuli Starořekové, Římané, Hišpánci, Galli atd...,
a z těchto zase dále Novořekové, italové, Španělé, Frankové atd...a z těchto Scytů, Rusové atd..., a z těchto Svévogermanů, Polabané, Němci atd....
Také význam pohanství vykládá jinak. Současný výklad pohanství, též polyteismus nebo paganismus (původem z latinského přídavného jména paganus, což znamená „venkovský“).
Jméno pohan, pagan, paganus na otec
(pohan, úpl opojan: op-ot, tedy pohanský, upl. opojanský-otcovský).
Pohanství znamená tedy v náboženství otcův č. otcovské.
další s příběhů jenž vypráví jinak...
Noj měl tre syny Šema, Chama a Jafeta.
Jakožto svrchovaný pán a vládce veškeré země postaral se také o rozdělení této mezi ně. Nejstaršímu , Šemovi Asii, Chamovi Afriku a nejmladšímu Jafetovi Evropu odkázal slovy: Požehnejž, pane, Jafetovi, on budiž otcem (čeledním) v stanech Šemovych a Chanaan bude
sloužiti jim. a oněmi slovy byl Jafet za svrchovaného vládce a obětníka (knězovládce)
bratří svých, Šema a Cháma, jakož vlastních a jejich potomků slavně prohlášen ,
v osobě jeho byla světská a duchovní vláda spojena , stal se tedy nejenem vládcem světským
(se žezlem), nýbrž spolu obětníkem (knězem, knížetem, s obětní nádobou) veškeré doposud pospolitě žijící čeledě, z trojího pokolení sestávajícího,
co se napotom po dlouhé věky zachovávalo.
Slovy těmito potvrdil Jafeta v nadvládě a prohlásil rod a potomstvo jeho za národ vyvolený a posvěcený. S pořízením tímto nebyli však starší synové spokojeni.
Nejvíce brojil proti tomu Cham jenž se na otce rozhněval a konečně rozzuřil tak, že ho, když se otec jednoho dne opil a v stanu obnažený ležel, košířem plodidel zbavil a takto šeredně zohavil. Sdělil to bratřím na venku. Šem a Jafet vzali plachtu a šli pozpátku tam, aby nespatřili
hanby jeho. Když se Noj z opojení probral a se dozvěděl, co mu syn učinil, vyřknul:
Proklet budiž Chanaan, sluhou sluhův zůstaniž bratřím svým.
Jmenování a povýšení Jafeta na důstojenství knězovládské s nadvládní mocí spojené, bylo od bratří jeho s nelibostí a záští přijato, pročež vládu svou dlouho naproti jim hájiti donucen byl.
Starší bratři proti mladšímu , jemuž přednosť před nimi dána byla, vzpouru podnikli,
snažíce se jej hodnosti kněžské a vlády zbaviti . Hned po Nojově smrti následovaly dlouhé a urputné boje o nadvládu tuto, které se v mythach národův pod názvem bojův obrů proti bohům (knížatům) opakují.
Dle onoho čeledního práva, jehož byl zavedl neb použil Noj, odevzdal potom také Jafet čtvrtorozenému synu svému Ivanovi , neb jak se u Mojžíše čte, Javanovi vládu a důstojenství otcovské (išikonské, kněžské) nad celou čeledí, posud pospolitě žijící a nejen Jafetity, nýbrž i Šemity a Chamity zahrnovavši. Ivan knězoval tedy, jako otec netoliko jafetovcům a bratřím svým, jichž šestero bylo, nýbrž spolu také ostatním pokolením, Šemitskému a Chamitskému.
Při rodu tomto zůstalo vládní právo pro všechny napotomní věky a rod Ivanův jest potom výhradním činitelem historie veškerého lidstva, tedy světové.Zvláště pak jest Ivan důležitým pro nás proto že jim historie Slávův začíná...
...A výroční svátky Starověku...
Doba přípravná č. Advent
Odjakživa začínal rok, jako dnes ještě církevní, vůbec dobou, kterou nyní příchodem č. adventem jmenujeme, Byla to památka na onen dlouhý věk, kdyžto ještě živé člověčí duše na površi zemském nebylo. Ticho , pusto a smutno bylo na zemi. když se zvůle stvořitele svého vyvinovala a připravovala, aby konečně člověku za obydlí sloužiti a jemu výživu poskytovati mohla.
Adventní čas byl původně a od pravěku upomínkou na dobu, která příchodu člověka na zemi předcházela a po niž stvoření tohoto následovalo...
Vánoce
Po době adventní slavivala se od pravěku památka na narození (stvoření) prvního párku lidského, na Adama a Evu. Slavnosť tuto zoveme prastarým jejím jménem vánoce,
úplně avanoce č. abanice, svátky abana a abany (otce a matky) neb hody koledové.
Podnes připomínají se jména těchto prarodičů dne 24.prosince.
Slavnosť vánoční začíná v podvečer natčeného dne štědrou hostinou,
tak zvaným štědrým večerem.
Obyčeje při slavnosti této zachovávané a vykonávané upomínají zřejmě na stvoření člověka.
Štědrý večer předchází tuhý půst a tento naznačuje, že do té doby nebylo na zemi nikoho, kdoby byl pokrm obstarával neb sám jísti mohl. Mladý lid tvoří sobě podnes z rozpuštěného vosku neb olova rozmanité tvůrky, podobizny zvířat a člověka tak jako bůh stvořil onoho prvního a všelikeré živočišstvo, ačkoli se toho nyní k pověrám užívá.
Každý, uváživ obyčeje hodu tohoto, že zelený vánoční stromek lahůdkami ověnčený, ovoce všech druhův, jichž okolí rodí, sladký med a rozmanitosť v jídlach jen na rajský strom života a hojnosť všeho, co se prarodičům v ráji poskytovalo, upomínati mají.
Na prarodiče upomínají také zlvláštní druhy moučného pečiva, jaké se o vánocích připravují. Preclík napodobňuje zkrouceného hada rajského a obvyklá pletenka neb vánočka má podobu novorozeňátka, v plenkách zavinutého. Jako dnes tak zabíjel se již za starověku tučný černý dobytek k svátkům těmto a to byly ty vánoční krvavé obětě (obědy). Na severu evropském slavnosť vánoční oběť pozlaceného vepříka odbývala se totíž o půl noci. U přítomnosti krále byl tučný a okrášlený vepř donešen do síně, a velmoži, položivše rukou svých na pozlacené štětiny jeho přísahali takto neoblomnou věrnosť králi, načež se vepřík zabil a obětoval.
Po oběti (obědě, hodování ) nastaly všeobecné radovánky, v hudbě, tanci a rozličných hrách pozůstavající, a trvaly sedm dní. Den před slavností býval půst, k němuž se podnes pobadávají dítky slibem, že uhlídají v noci zlaté prasátko...
Masopust
Doba, kterou masopustem zoveme, značila za stara věk od stvoření neb vystoupení prvního člověka až po potopu, Jest to podnes čas plný veselosti. blažený a bezstarostný život Adamovců neboli lidu předpotopního, nevinnými vyrážkami se obveselovavšího, připomínající, onen věk, jehož básníci zlatým zovou a rozličně vyličují. věk tento napodobňují naše plesy a jiné veselé vyrážky. Jmenujeme čas tento Fašankem = opošankem, tedy časem otcovským.
Onen zlatý věk trval až do věku Nojova, jinak Bacchus č. Dionys zvaného, pročež se u starých naše ostatky také Bachanalia neb dionýsia nazývaly.
Nevinné veselky předpotopního lidu převrhly se během času v rozpustilosť a úplnou hříšnou nevázanosť, v nepravosti. Dobu tuto značejí poslední dny masopustu neb ostatky, v nichž dosavadní veselosť a roztopášnosť nejvyššího stupně nastoupí a se téměř nevázaností a maškarami vyznamenávají...
Půst
Po nevázanostech a svévolnostech masopustních nastane čas smutku a hrobové ticho s 40denním půstem, památkou na 40denní lijavec o němž se vpísmě praví: "chci aby 40 dní a 40 nocí pršelo a všecko, co žívého na zemi, zahynulo"
Na strašnou dobu tuto připomíná dle prastarého obyčeje, dle něhož se lid kal, tryznil a hlavu popelem posypával, církev křesťanská popeleční středou, když to člověku, popelem na čelo znamenaje,připomíná, že smrtelníkem jest a bůh jej každé chvíle, jako lidstvo předpotopní
zničiti a v prach obrátiti může...
Naděle posmrtná
Konec potopní katastrofy připomíná také neděle, kterou smrtnou nazýváme. Neděle této vynáší mládež na venkově dle prastarého obyčeje hastroše, smrť neb Moranu(Mořena,mor,úmrtí) zvaného a předpotopní lidstvo, k smrti potopou odsouzené, znamenajícího, ve smutečním průvodu z osad k řekám neb rybníkům, v nchž jej potopí a pak rychle, aniž se ohlídá nazpět do vsi utíká...
Neděle květná
příští neděle, květnou zvaná, jest druhu veselého a upomíná na konce potopy, na zemi vod sproštěnou, novému opět životu navrácenou...
Velikonoce
Veškeré obyčeje při slavnosti této upomínají na nový život na zemi po potopě - zabíjí se mladý (nový) dobytek, telata kůzlata, beránci atd... Podnes jeví všecko radosť, jakou jevila jistě také zachráněná rodina Nojova. Novosnešená vejce malují se veselou červenou barvou, pekou se koláče, hosté se častují, dary se posílají a přijímají. Šlehačka upomíná na trest, jenž na hříšné pokolení lidstvo přišel. Totéž znamená polévání vodou, které též v místě obyčeji jest...
Hod svatodušní
Nojova první zápalná oběť na hoře otenské (Araratu) opakovala se od té chvíle každoročně od potomstva jeho a až toto se rozplodilo a po celém světě rozptýlilo v tomtéž smyslu, v jaké ji Noj přinášel, a spolu jakožto upomínku na tohoto nového praotce veškerého popotopního lidstva, na Noja Ivana, ohněmi svatoivanskými, jak je podnes Rusové zovou , neb svatojanskými, jak my říkáme , co ovšem jedno jest , jen že my je nyní se sv. Janem Křtitelem , jehož křesťanství starému Nojo---Ivanovi podstrčilo, spojujeme , v čemž ovšem chybujeme, protože ohňův svatojánských již před věkem našeho sv. Jana Křtitele vůbec stávalo. Starorus spojuje je však podnes s biblickým Nojem, jehož Ivan Kupaljo jmenuje...
Slavnosť čtvera oltářův
Starověká slavnosť, nynějšímu Božímu tělu podobná, platila Ivanovi mladšímu a zvláště synům jeho. Tento Ivan býval pode jménem Vitislav se čtyřemi tvářemi vypodobňován. Při slavnosti této navštěvoval lid v průvodu čtvero oltářův, ku poctě natčených osobností před domy vystavených, kvítím a věnčením ozdobených. Před každým oltářem zůstal zástup státi a vzdával poctu praotcům těmto.. Zastávky nazývaly se pausae...
Slavnosť staré trojice
Zvláštní svátek měla také stará trojice Šém, CHám a Jafet...Trojici této podložilo křesťanství Trojici božskou, kterou se den sv. Trojice oslavuje...
Poslední výroční slavnosť
Jakož napočínal rok památkou na stvoření prvních rodičů , tak skončíval zase vždy smutečnou slavnostní vzpomínkou na jejich úmrtí a spolu na smrť a pobytí zemřelých v limbu. Při slavnosti této obětovalo se ve všech skalochrámech a svatohájích ( na hřbitovech) duším jejich. Byla to nynější slavnosť všech Svatých a Dušiček. Toho druhu slavnosti byly také tak zvány...