Evoluce je tvoření‚které stále probíhá.

 

Vytváření komunit

Co to je komunita

Výtah z knihy: V jiném rytmu

od M. Scotta Pecka

1. Komunita

Pokud máme toto slovo používat smysluplně, musíme je ohraničit na skupinu jednotlivců, kteří se naučili spolu upřímně komunikovat, jejichž vztahy jsou hlubší než jejich předstíraná vyrovnanost; u nichž se vyvinula jakási příznačná oddanost společné radosti a smutku a těšení se jeden z druhého a přijímání stavu druhého za vlastní. V komunitě existuje povšechnost. Je otázkou nejen zahrnutí rozdílných pohlaví, ras a víry. Zahrnuje také celou škálu lidských emocí. Slzy jsou stejně vítané jako smích, strach stejně jako boj. A zahrnuje různé povahy: jestřáby i holubice, chlapáky i teplouše, duchovní i materiální, mluvky i mlčenlivé. Obsahuje všechny lidské rozdílnosti. Každý mírný jedinec je pěstován. 

Jak je to možné? Jak mohou být vstřebány takové rozdíly, jak mohou spolu žít tak odlišní lidé? Rozhodující je oddanost - ochota k soužití. Dříve či později (raději dříve) v jistém okamžiku musí členové skupiny - mají-li se stát či zůstat komunitou - nějakým způsobem navázat vztah k sobě navzájem. Výlučnost, velký nepřítel komunity, se zjevuje ve dvou podobách: ve vyloučení ostatních a ve vyloučení sebe sama. Pokud si v duchu řeknete: No, tahle skupina není pro mne - jsou příliš tohle nebo tamto či tohleto - a tak se prostě potichoučku sbalím a vypadnu, je to totéž, jako byste si v manželství řekli: Na druhé straně plotu vypadá tráva zeleněji, tak se přestěhuji. Komunita stejně jako manželství vyžaduje, abychom v ní setrvali, i když se dění poněkud přiostří. Náš individualizmus musí být vyvažován odevzdáním se. Pokud vydržíme, obvykle po chvíli zjistíme, že ostrá místa se vyhladila. Jeden přítel správně definoval komunitu jako skupinu, která se naučila přesáhnout své individuální rozdíly. Ale toto poznání vyžaduje čas; čas, který můžeme získat jen odevzdáním se. Předstihnout či přesáhnout tu neznamená zamezit nebo zničit. Doslova to znamená překonat. Dosažení komunity může být srovnáno s vyšplháním na vrchol hory.

Snad nejdůležitějším klíčem k tomuto přesažení je přijetí odlišností. V komunitě jsou lidské rozdílnosti oslavovány jako dary - místo aby byly ignorovány, odmítány, skrývány či měněny.Manželství je samozřejmě malou, dlouhodobou komunitou dvou lidí. Přesto jsem zjistil i v krátkodobých komunitách o padesáti, ba i šedesáti členech, kde je čas nepřítelem hloubky, že dynamika je stejná. Transformace postojů k sobě navzájem, umožňující mně i mé manželce Lily přesáhnout naše odlišnosti, nám trvala dvacet let. Ale totéž přesažení se běžně objevuje ve skupinách budujících komunitu během osmi hodin. V každém případě je nepřátelství transformováno v přijetí a smíření. A v každém případe má toto co dělat s láskou.Když pátráme po tom, jak by se daly individuální rozdíly přizpůsobit, prvním mechanizmem, ke kterému se obrátíme (pravděpodobně proto, že je to tak dětinské), bude ten silného individuálního vůdce. Instinktivně si myslíme, že rozdíly, podněcující např. hašteření mezi dětmi za nás vyřeší maminka či tatínek - benevolentní diktátor, nebo aspoň doufáme, že benevolentní. Jenže komunita povzbuzující k individualitě nemůže být totalitní. A tak přistupujeme k o něco méně primitivnímu způsobu rozřešení individuálních rozdílů, který nazýváme demokracií. Volíme a většina určuje, čí volba převládne. Většina vládne. Jenže tenhle proces vylučuje touhu menšiny. Jak přesáhneme rozdíly, abychom zahrnuli i menšinu? Zdá se, že je to hádanka. Jak a kam se dostaneme za demokracií?
 

 Rozhodování v komunitě, konsenzus

V pravých komunitách, jichž jsem byl členem, bylo učiněno tisíce rozhodnutí a já si nikdy neuvědomil volbu. Nechci tím naznačit, že bychom měli tento systém zrušit. Chci ale naznačit, že komunita v přesažení individuálních rozdílů běžně překonává jakoukoliv demokracii. Rozhodnutí bývá v opravdových komunitách dosahováno skrze konsenzus.V demokracii se řešení hledá tak dlouho, až s ním souhlasí aspoň 51% účastníků. Konsenzus znamená, že se řešení hledá tak dlouho, až s ním souhlasí nejen 51% účastníků, nýbrž plných 100% Někdy se používá pravidlo konsenzus mínus 1, při němž je řešení, které má pouze jednoho oponenta, při druhém projednávání přijato, pokud se oponentovi ani na druhém projednávání nepodaří přesvědčit někoho dalšího, aby jeho stanovisko podpořil.( pozn. red.))V páru se rozhodování začíná s dvěma názory, komunita šedesáti lidí obvykle začíná s tucty různých názorů. Výsledné konsenzuální vybrané jídlo, skládající se z nesčetných přísad, je však obvykle mnohem více tvůrčí než jídlo připravené ze dvou složek.Navykli jsme si často považovat skupinové zvyky za poněkud primitivní. Skutečně, já sám jsem psal o tom, jak snadno se skupina může stát zlou. Psychologie davu je vpravdě obecným označením. Ale skupiny jakéhokoliv druhu jsou jen zřídkakdy opravdovými komunitami. Ve skutečnosti je mezi obvyklou skupinou a komunitou nespočet rozdílů: jsou zcela rozdílným fenoménem. A pravá komunita je svou definicí imunní vůči davové psychologii, protože povzbuzuje k individualitě a zahrnuje rozličné úhly pohledu. Stále znovu a znovu se setkávám s komunitou, která udělá jisté rozhodnutí, aby tak ustavila jistou normu, když tu někdo ze členů náhle řekne: Momentík - myslím, že s něčím takovým se asi nedokážu smířit. Davová psychologie se nemůže zjevit za podmínek, kdy jednotlivci mohou svobodně vyjadřovat svůj názor a měnit trendy. Komunita takové podmínky představuje. Protože komunitu tvoří lidé s mnoha různými názory a ona sama umožňuje, aby je svobodně vyjadřovali, jsou její celkové podmínky daleko příznivější, než jaké může mít jednotlivec, pár, nebo běžná skupina. Protože zahrnuje tmu i světlo, posvátné i světské, utrpení i radost, slávu i úpadek, jsou její soudy ucelené. Neexistuje zřejmě nic, co by nezahrnovala. S tolika hledisky se přibližuje skutečnosti víc a víc. Realistická rozhodnutí mají proto často větší záruku v komunitě než v kterémkoliv jiném lidském prostředí.
 

Všeobsažnost komunity
 

Komunita je a musí být všeobsažná. Velkým nepřítelem komunity je výlučnost. Skupiny, které vyloučili odlišné lidi, protože byli chudí nebo pochybovační nebo rozvedení nebo hříšní nebo jiné rasy či národnosti, nejsou komunitami; jsou to klišé - vlastně obranné bašty proti komunitám. Trvalé komunity musí bez výjimek klopýtat přes stupínky, jimiž se blíží k všeobsažnosti. Ale pro většinu skupin je jednodušší vylučovat než shrnovat. Kluby a korporace jen málo myslí na to, aby byli všeobsažné, pokud jim to nepřikazuje zákon. Na druhé straně opravdové komunity, chtějí-li komunitami zůstat, vždy směřují ke svému rozšíření. Komunity se neptají: Jak si zodpovíme; že jsme přijali tuhle osobu? Místo toho se ptají: Bude ospravedlnitelné, když tuto osobu nepřijmeme? Ve vztahu k jiným seskupením podobné velikosti a účelu jsou komunity vždy relativně všeobsažné. 
 

Komunita má schopnost rozjímání

Mezi důvody, díky nimž je komunita skromná a pokorná a tedy realistická, patří i její schopnost rozjímání. Zkoumá sama sebe. Uvědomuje si sama sebe. Poznává sama sebe. Poznej sám sebe je jistý recept na skromnost. Jak je to řečeno v klasické knize rozjímáni ze čtrnáctého století Oblak nevědění: Pokora sama o sobě není ničím jiným než pravdivým věděním a cítěním lidského já tak, jak je. Člověk, který vidí a cítí sebe sama takového, jaký je, musí být vpravdě pokorný.Slovo rozjímání má spoustu vedlejších významů. Většina z nich míří k uvědomění. Zásadním cílem rozjímání je zvyšovat uvědomování si světa mimo sebe sama, světa uvnitř sebe a vztahu mezi nimi. Člověka, který se smíří s relativně omezenými vědomostmi o sobě samém, lze jen stěží označit za schopného rozjímání. Je také otázkou, zda jej lze považovat za psychicky zralého či citově zdravého. Sebezpytování je klíčem k pohledu dovnitř sebe, a ten je klíčem k moudrosti: Platon to vyjadřuje nejtvrději: Život, který není podroben zkouškám, nemá cenu žít.Proces vytváření komunity vyžaduje sebezpytování od samého začátku. A když se její členové zamýšlejí nad sebou, učí se také více a více přemýšlet o skupině. Jak si vedeme? začínají se ptát čím dál častěji. Jdeme ještě správnou cestou? Je naše skupina ta správná? Ztratil se v nás onen duch?Jednou získaný duch komunity není sám o sobě zárukou svého věčného přetrvání. Nedá se zavřít do láhve ani naložit do aspiku. Lze ho znova a znova ztrácet. Žádná komunita nemůže očekávat, že se bude nalézat v permanentně dobrém stavu. Pravá komunita nicméně může - protože je rozjímavým tělesem - rozeznat svůj špatný stav, dostane-li se do něj, a rychle podniknout nezbytná opatření k jeho nápravě. A čím déle komunity existují, tím rychlejší a úspěšnější v tomto procesu jsou. Naopak skupiny, jež se rozjímavosti nikdy nenaučily, se bud' (a to nejspíše) komunitami nikdy nestávají, nebo se rychle a navždy rozpadají.
 

 Komunita jako bezpečné místo

Není náhoda, že jsem se zapomenutému umění pláče znovu naučil v šestatřiceti letech, když jsem byl v pravém komunitním stavu. Nehledě na toto znovunalezení byl můj raný výcvik ve znamení tvrdého individualismu značně efektivní, neboť dodnes na veřejnosti pláču, jen jsem-li na bezpečném místě. Jednou z mých radostí je, že se mi dar slz vrací, kdykoliv se vracím do komunity. Nejsem sám. Jakmile se skupina stane komunitou, je nejčastějším společným vyjádřením jejích členů: Cítím se tu bezpečně.Je to vzácný pocit. Skoro každý z nás se cítil po většinu života jen částečně v bezpečí - pokud se vůbec bezpečně cítil. Jen zřídka, pokud vůbec někdy, jsme se cítili zcela svobodni tak, abychom si mohli dovolit být sami sebou. Zřídkakdy jsme se také v nějaké skupině cítili plně přijímáni a přijatelní. A tak téměř každý z nás do nové skupiny vstupuje připraven bránit se. Tato ostražitost má hluboké kořeny. Dokonce i když se veřejně pokusíme být otevření a zranitelní, v jistých směrech v nás nevědomá ostražitost silně přetrvává. Co víc - je krajně pravděpodobné, že počáteční přiznání zranitelnosti se setká se strachem, nepřátelstvím nebo jen s náznaky nápravy či změny, takže se za svůj ochranní val stáhnou i ti nejodvážnější.Komunita za běžných okolností nevzniká okamžitě. K tomu, aby skupina neznámých lidí dosáhla bezpečí pravé komunity, je třeba vykonat velký kus práce. Když ale uspějí, je to, jako když se otevřou stavidla. Jakmile se člověk cítí bezpečně natolik, aby se dokázal otevřít, jakmile lidé ve skupině vědí, že budou vyslyšeni a přijati proto, že to jsou oni, vyvalí se na povrch léta zadržované frustrace, bolesti, viny a křivdy. A valí se ven stále rychleji. Zranitelnost se v komunitě nabaluje jako sněhová koule. Když se její členové stanou zranitelní a zjistí, že nabyli na hodnotě a vážnosti, stávají se zranitelnější a zranitelnější. Zdi se řítí. A jak se řítí, jak se zvyšuje láska a vzájemné přijetí, jak se násobí vzájemná intimita, začíná opravdové uzdravování a změna. Staré rány jsou zaceleny, staré averze zapomenuty, staré překážky překonány. Strach je nahrazen nadějí.Lidské bytosti v sobě mají přirozenou touhu po zdraví, celistvosti a svátosti. (Všechna tři slova jsou odvozena od stejného základu.) (Anglicky health, wholeness, holiness pozn. překladatele.) Po většinu času je však toto puzení, tato energie spoutána strachem a neutralizována ostražitostí a odporem. Ale umožníte-li lidské bytosti pobývat na opravdu bezpečném místě, kde není této ostražitosti a odporu více třeba, může posun směrem k ozdravení začít. Jsme-li v bezpečí, máme přirozenou tendenci ozdravovat a měnit sami sebe.K této pravdě zkušený psychoterapeut obvykle dojde sám. Čerství absolventi vidí svůj úkol v uzdravení pacienta a často se domnívají, že se jim to vede. Postupem času nicméně zjistí, že moc uzdravovat nemají. Zjistí ale také, že je v jejich moci pacientovi naslouchat, akceptovat jej a vytvořit terapeutický vztah. Zaměří se tedy ani ne tak na uzdravování, jako na vytvoření vztahu coby bezpečného místa, kde se pacient spíše uzdravuje sám.A tak se paradoxně skupina lidí začne ozdravovat a přetvářet až tehdy, když se její členové naučí o přeměnu a ozdravení se nepokoušet. Komunita je bezpečným místem právě proto, že se vás nikdo nepokouší ozdravit či přetvořit, dát vás do pořádku nebo změnit. Místo toho vás její členové přijímají takové, jací jste. Máte možnost být sami sebou. A jste-li svobodní, můžete se zbavit své ostražitosti, odložit masku a přestrojení; můžete hledat své psychické a duchovní zdraví; můžete se stát úplně a výsostně sami sebou.
 

 Komunita je skupina, která umí bojovat s taktem
 

Na první pohled se to může zdát paradoxní, že by komunita, která je bezpečným místem a laboratoří odzbrojení, měla být také místem konfliktu. Možná napomůže tento příběh. Mistr učení Sufi se jednoho dne procházel se svými žáky po ulicích. Když přišli na městské náměstí, zuřil tam boj mezi vládními jednotkami a povstaleckými silami. Žáci byli zděšeni krveprolitím a úpěnlivě Mistra prosili: Rychle, Mistře, které straně máme pomoci? Oběma, odpověděl Mistr.Studenti byli zmateni. Oběma? dožadovali se. Proč bychom měli pomáhat všem?Měli bychom pomoci úřadům naučit se naslouchat tužbám lidu, odpověděl Mistr, a měli bychom pomoci povstalcům naučit se, jak odmítnout úřady a nepoužít přitom násilí.V pravé komunitě žádné strany neexistují. Nebývá to vždy snadné, ale v okamžiku, kdy dosáhnou stavu komunity, naučili se její členové vzdát se klišé a frakcí. Naučili se, jak si navzájem naslouchat a jak se vzájemně neodmítat. Občas je v komunitě konsenzu dosaženo s ohromující rychlostí. Jindy se však k němu dojde až po dlouhém lopocení. To, že je komunita bezpečným místem, neznamená, že je místem bez konfliktů. Je však místem, kde může být konflikt vyřešen bez fyzického nebo emocionálního krveprolití a s moudrostí stejně jako s odpuštěním. Komunita je skupina, která umí bojovat s taktem.Že tomu tak je, není jen náhoda. Neboť komunita je amfiteátrem, kde gladiátoři odložili zbraně a brnění, kde si osvojili umění naslouchat a rozumět, kde respektují dary těch druhých a akceptují jejich omezení, kde oslavují jejich odlišnosti a ovazují jejich rány, kde se zavázali k boji bok po boku, a nikoliv proti sobě. Je to nejneobvyklejší bitevní pole. To je ale také příčinou, proč je komunita tak neobvykle efektivním zázemím pro řešení konfliktů.Komunita jako laboratoř pro testování nových způsobů chováníZmírající skupina náhle obživne (a je komunitou), jakmile se na druhé a na sebe její členové začnou dívat mírnýma očima, skrze čočky respektu. V naší kultuře tvrdého individualismu může vypadat podivně, že tato transformace se zjevuje přesně tehdy, když začíná naše zhroucení. Dokud se na druhé díváme jen skrze masku, kterou jsme si vytvořili, díváme se kriticky. Když ale maska spadne a my spatříme utrpení, odvahu a zlomení a někde hlouběji důstojnost, začneme se doopravdy vzájemně respektovat jako přátelské lidské bytosti. Zranitelnost je dvousměrnou silnicí. Komunita vyžaduje schopnost odhalit přátelským stvořením své rány a slabosti. Vyžaduje také schopnost být ránami ostatních zasažen, být ránami ostatních zraněn. To je myšleno slovy mírnýma očima - nedívat se přes bariéry. V našich ranách je bolest. Důležitější ale je láska, která kolem nás vyvstává, když se - obousměrně - dělíme o svá poranění. Jistě, nelze neuvést, že takové sdílení s sebou nese v naší kultuře riziko - riziko zničení normy předstírané nezranitelnosti. Pro většinu z nás je to nová - a zřetelně potencionálně nebezpečná - forma chování.Zdálo by se, že komunitu lze označit za laboratoř. To slovo navozuje obraz místnosti naplněné nástroji, nikoliv jemností. Laboratoř může nicméně být definována jako místo, kde se dá bezpečně experimentovat. Potřebujeme takové místo, protože když experimentujeme, snažíme se ověřovat - testovat - nové způsoby vedoucí k nějakému cíli. Tak je tomu i v komunitě: je to bezpečné místo pro experimenty s novými formami chování. Když se takové bezpečné místo nabízí, začne přirozeně většina lidí s láskou a důvěrou experimentovat hlouběji než kdy předtím. Opouští obvyklé obranné a výhružné postoje, bariéry nedůvěry, strachu a předsudků. Experimentují s odzbrojením sebe sama. Experimentují s mírem - mírem uvnitř sebe a uvnitř komunity. A zjišťují, že experiment funguje. Experiment slouží k tomu, aby poskytl novou zkušenost, z níž můžeme extrahovat novou moudrost. A tak při experimentování s osobním odzbrojením sebe sama pomocí zkušenosti objevují členové opravdové komunity pravidla utváření míru a osvojují si jeho přednosti. Je to tak mocný osobní zážitek, že se může stát hnacím momentem mírového úsilí ve světovém měřítku.
 

Komunita je skupina samých vůdců, proud vůdcovství
 

Jsem-li navržen na vůdce a zjistím, že se skupina stala komunitou, má formální práce skončila. Mohu se stáhnout, odpočívat a být jedním z mnoha, protože jednou ze základních charakteristik komunity je naprostá decentralizace autority. Uvědomte si, že je antitotalitářská. Její rozhodnutí je dosahováno konsenzem. O komunitách se občas mluví jako o skupinách bez vůdce. Přesnější je popisovat je jako skupiny ze samých vůdců. Protože jde o bezpečné místo, cítí se nedobrovolní vůdci v komunitě svobodní - mnohdy poprvé v životě - vedení nevykonávat. A ti, kteří jsou obvykle plaší a rezervovaní, se cítí jako svobodní natolik, že se projeví jejich skrytý dar vést. Výsledkem je komunita, ideální instituce k učinění rozhodnutí.Jednou z nejkrásnějších charakteristik komunity je to, čemu jsem začal říkat proud vůdcovství. Jestliže se členové cítili svobodní tak, že mohli vyjádřit sebe sama, byly jejich individuální dary nabídnuty přesně v pravý okamžik rozhodovacího procesu. Jeden z členů tedy navrhl první část řešení A. Když komunita uznala moudrost onoho daru - všichni to učinili okamžitě, téměř magicky - mohl postoupit s řešením dál druhý člen tím, že navrhl druhou část řešení B. A tak to proudilo kolem místnosti. Proud vůdcovství je v komunitě pravidlem. Jde o fenomén, který má hluboké důsledky pro kohokoliv, kdo by se snažil zlepšit organizované přijmutí rozhodnutí - v obchodě, ve vládě, či kdekoliv jinde. Není to ale nijak rychlý trik. Nejdříve musí být vybudována komunita. Alespoň na čas musí být pominuty tradiční hierarchické vzory. Je třeba se zříci některých druhů kontroly. Teprve tehdy není vedoucím jednotlivec, ale duch komunity. (--- s55)
 

Duch komunity
 

 Duch pravé komunity je duchem míru. Lidé se na začátku, v prvních fázích tvoření komunity, často ptají: jak poznáme, že už jsme komunitou? Je to zbytečná otázka. Když se skupina stane komunitou, dojde ke dramatické změně ducha. A nový duch je téměř hmatatelný. Nelze jej přehlédnout. Ten, kdo to zažil, se už nikdy nezeptá: Jak poznáme, že jsme komunitou?Nikdo se také nebude ptát, zda ve skupině, která se stává komunitou, převládá duch míru. Na skupinu se snese zcela nové ticho. Lidé mluví jakoby tišeji; a přesto se zdá, že jejich hlasy, nesoucí se místností, jaksi lépe zní. Je to období ticha, nejde ale o nepříjemné ticho. To ticho je vítané. Je vnímáno jako poklid. Nic už není horečné. Chaos je pryč. Je to, jako když hluk nahradíte hudbou. Lidé naslouchají a slyší. Je to upokojující.Ale duch je choulostivý. Nedá se definovat ani ovládnout způsobem, jakým ovládáme materiální věci. A tak se skupina v komunitě necítí vždy zcela pokojná v obvyklém smyslu toho slova. Její členové spolu budou čas od času bojovat, a to tvrdě. Boj může být vzrušený a nevázaný, s malým - pokud vůbec nějakým - prostorem pro utišení. Jde ale o produktivní a nikoliv destruktivní boj. Vždy směřuje ke konsenzu, protože je to vždy boj plný lásky. Zakládá se na lásce. Duch komunity je nevyhnutelně duchem míru a lásky.
 

Komunitu lze vytvořit

l.

Proces, kterým se skupina lidí stává komunitou, je procesem zákonitým. Kdykoliv skupina funguje ve shodě s jistými zcela jasnými zákony či pravidly, stává se pravou komunitou.
2.

Slova komunikovat a komunita, i když jde o sloveso a podstatné jméno, pocházejí z téhož kořene. Principy dobré komunikace jsou základními principy budování komunity. A protože lidé sami od sebe nevědí, jak komunikovat, protože se nenaučili, jak spolu mluvit, neznají zákony či pravidla pravé komunity.
3.

Za jistých okolností mohou lidé nevědomě přistoupit na pravidla komunikace či komunity. Je-li proces nevědomý, lidé se nenaučí jeho pravidla, a proto okamžitě zapomínají, jak je užívat.
4.

Pravidla komunikace a budování komunity mohou být jednoduše vyučována a lze se jim relativně snadno naučit. Toto vědomé učení lidem umožňuje si pravidla zapamatovat a později je užívat.
5.

Učení může být pasivní nebo aktivní. Aktivní učení je obtížnější, ale mnohem efektivnější. Stejně jako ostatním záležitostem také pravidlům komunikace a komunit se lze nejlépe naučit z vlastní zkušenosti.
6.

Drtivá většina lidí je schopna se pravidlům komunikace a budování komunit naučit a jsou ochotni se jimi řídit. Jinými slovy, když vědí, co dělají, může se téměř každá skupina lidí zformovat v pravou komunitu. Výše uvedené závěry jsem schopen určit, protože jsem vedl nespočet seminářů pro vybudování komunity. Téměř všechny z nich prošli obtížnými okamžiky. Nakonec však (od určité doby) všechny dopadli úspěšně; každá skupina se vždy úspěšně stala komunitou.Ale pozor: Je obvyklé - a pohodlné - říkat: Nikdy jsem nezažil/a komunitu. Dokud je komunita náhodným happeningem, mohou být takové námitky vcelku oprávněné. Ale se znalostí těchto pravidel - jakkoliv jsou obtížná - už nemůže být touha po komunitě omluvitelná bez toho, abyste pro to něco neudělali.

2. Vývoj komunity – etapy vytváření komunity

Komunity jsou - stejně jako individua - jedinečné. A tak všichni vidíme jeden lidský úděl. A skupiny, které se po zralé úvaze shromáždily, aby přetvořily samy sebe v komunity, pravidelně procházejí jistými etapami procesu. Těmito etapami, tak jak za sebou následují, jsou:

Pseudokomunita

Chaos

Prázdnota

Komunita

Ne každá skupina, která se stává komunitou, se řídí přesně tímto vzorem. Například komunity, které se dočasně formují jako reakce na krize, mohou během své existence jednu či více etap přeskočit. Netvrdím, že se vývoj komunity řídí vzorcem. Ale proces tvorby plánované komunity je přirozeným, obvyklým chodem věcí.
 

PSEUDOKOMUNITA

První reakcí skupiny, snažící se zformovat komunitu, jsou nejčastěji pokusy komunitu předstírat. Členové skupiny se pokoušejí být okamžitou komunitou tak, že jsou k sobě přehnaně příjemní a snaží se vyvarovat se sporů. Tento pokus - toto předstírání komunity - nazývám.„pseu-dokomunitou". Nikdy nefunguje.
Když jsem se poprvé setkal s pseudokomunitou, byl jsem vcelku v rozpacích — zvláště proto, že byla vytvořena odborníky. Vznikla během semináře v Greenwich Village, na jihu Manhattanu, jehož všichni čle
nové byli velmi intelektuálští, ambiciózní Newyorčané. Mnozí z nich podstoupili důkladnou psychoanalýzu a všichni byli navyklí být „ne-spontánně zranitelní". Během chvilky se spolu dělili o hluboké, intimní detaily svých životů. A během první přestávky se už objímali. Rup -okamžitá komunita!
Alě něco tomu chybělo. Nejdříve jsem měl radost a říkal si: „Hochu, to je bomba. O tyhlety se nemusím starat." Ale během dne ve mně vzrůstal neklid a já jsem nebyl schopen přesně určit proč. Neměl jsem ten úžasný, radostný, povznášející pocit, který jsem v komunitě vždy zažíval. Vlastně jsem se kapku nudil. Přesto se podle všeho skupina chovala přesně jako opravdová komunita. Nevěděl jsem, co dělat. Dokonce jsem ani nevěděl, proč bych vůbec něco dělat měl. A tak jsem to pro zbytek dne nechal plavat.
Tu noc jsem moc dobře nespal. Před svítáním, když mě pořád nic nenapadalo, jsem se rozhodl, že se se svým neklidem skupině svěřím. Když jsme se následujícího rána sešli, začal jsem slovy: „Jste neobvykle vzdělanou skupinou lidí. Myslím, že právě proto se zdálo, že jsme se včera ráno tak rychle a snadno stali komunitou. Ale možná to bylo příliš rychlé a příliš snadné. Mám divný pocit, že něco chybí, že ve skutečnosti ještě komunitou nejsme. Zůstaňme ted chvíli v tichosti a uvidíme, jak na to budeme reagovat."
Reakce se dostavila! Během pěti minut od skončení přestávky si tito zdánlivě něžní a jemní lidé div nešli po krku. Na povrch vyplynula téměř současně hromada osobních záští. Členové komunity si začali rychle a vztekle otřískávat o hlavu své odlišné ideologie a teologie. Byl to velkolepý chaos! A konečně jsme byli s to začít pracovat na výstavbě opravdové komunity, v čemž jsme ke konci semináře také uspěli. Ale až do okamžiku chaosu se skupině přes všechnu její vzdělanost podařilo jen to, že celý proces odložila o jeden den.
Z této historky plynou dvě poučení. Zaprvé: Mějte se na pozoru před okamžitou komunitou. Tvorba komunity si žádá čas a také úsilí a oběti. Druhým poučením je, že je přinejmenším stejně snadné vybudovat komunitu s lidmi nevzdělanými jako se vzdělanými. Nikdy jsem neviděl tak rychlý proces budování komunity jako ve skupině městských úředníků z malé obce na Středozápadu, kteří neměli téměř žádný psychologický výcvik. Na druhé straně, ti vzdělaní mohou být více zběhlí v předstírání.
V pseudokomunitě se skupina pokouší dosáhnout komunity laciným způsobem - předstíráním. Není to zlovolné, vědomé předstírání; nejde o promyšlené lži. Spíše jde o nevědomý, laskavý proces, při němž se lidé, kteří touží být milováni, o to pokouší tak, že říkají dobrotivé lži a zamlčují jistou část pravdy o sobě samých a svých pocitech, aby zabránili konfliktům. Jde ale jen o předstírání. Jde o lákavou, ale neprů-ezdnou zkratku vedoucí nikam.
Zásadní hnací silou pseudokomunity je vyhýbání se konfliktům. Absence konfliktů ve skupině sama o sobě nic neznamená. Pravé komunity mohou zažívat příjemná a někdy i dlouhá bezkonfliktní období. Je to ale proto, že se naučily s konflikty spíše zacházet než se jim vyhýbat. Pseudokomunita se konfliktům vyhýbá; komunita je řeší.
Co je pro pseudokomunitu určující, je minimalizace či nedostatek poznání nebo i ignorování individuálních rozdílů. Milí lidé jsou zvyklí chovat se dobře, takže se chovají slušně, aniž by si to vlastně uvědomovali. V pseudokomunitě to vypadá tak, jako by každý její člen používal tutéž příručku etikety. Pravidla této knihy jsou: Nedělejte ani neříkejte nic, co by mohlo někoho urazit; pokud někdo jiný řekne něco, co vás urazí, otráví nebo podráždí, dělejte, jako by se nic nestalo, a předstírejte, že se ani v nejmenším nezlobíte; a pokud se objeví jakékoliv známky sporu, začněte plynule a rychle, jak je to jen možné, mluvit o něčem jiném -tato pravidla zná každá dobrá hostitelka. Není těžké si představit, jak tato pravidla působí v hladce fungující skupině. Ničí však také individualitu, důvěrnost a upřímnost, a čím déle vydrží, tím více otupují.
Základní přetvářkou pseudokomunity je odmítání individuálních rozdílů. Její členové předstírají - nebo se tak chovají - že mají stejnou víru v Ježíše Krista, že stejně rozumí Rusům, dokonce že prožili stejný život. Jednou z charakteristik pseudokomunity je, že její členové mají sklon mluvit obecně. „Rozvod je hrozná zkušenost," říkají. Nebo: „Člověk by měl věřit svým instinktům." Nebo: „Měli bychom pochopit, že rodiče pro nás udělali to nejlepší, co mohli." Nebo: „Když jednou najdeš Boha, nemusíš už nikdy mít strach." Nebo: „Ježíš nás zbavil našich hříchů."
Další charakteristikou komunity je, že její členové ostatním tyto bezobsažné věty tolerují. V duchu si však myslí: „Našel jsem Boha před dvaceti lety, a přesto mám pořád strach, ale proč by to měla vědět sku-pina?" Aby se vyvarovali konfliktu, nechávají si své pocity pro sebe; dokonce souhlasně přikyvují, jako by mluvčí měl jakousi univerzální pravdu. Vskutku, tlak na potlačení jakéhokoliv sporu může být tak velký, že i velmi zběhlí komunikátoři ve skupině - i takoví, kteří zcela přesně vedí, že mluvení obecně je pro pravou komunikaci zničující - mohou mít zábrany vyplývající z toho, že ví, že to není správné. Důsledkem takových zábran pak může být, že příslovečný pozorovatel na Marsu dojde díky pseudokomunitě k závěru, že i když zvenčí lidé vypadají velmi rozdílně, uvnitř jsou úplně stejní. Pozorovatel by se také mohl domnívat, ze lidé jsou velmi nudní.
Podle mých zkušeností je většina skupin, které samy sebe označují za "komunity", ve skutečnosti pseudokomunitami. Uvědomme si napřiklad, nakolik je vyjádření rozdílného názoru přijímánoči odmítáno v běžné církevní kongregaci. Je druh konformity, který jsem popsal v první etapě utváření komunity, pro naši společnost spíše výjimkou nebo pravidlem? Existuje mnoho lidí, kteří vůbec nevědí, že za pseudo-komunitou je ještě něco dalšího?
Po této komunitě v Greenwich Village jsem se naučil nejen tomu, jak pseudokomunitu rozpoznat, ale také jak ji zadusit v zárodku. Často to chce jen odhalit mělkost či zevšeobecňování. Když Mary řekne: „Rozvod je hrozná věc," měl bych říci: „ Mary, ty to zobecňuješ. Doufám, že se neurazíš, když tvého příkladu použiji ve skupině, ale jednou z věcí, které se musí lidé naučit, aby byli schopni správně komunikovat, je mluvit osobně - používat slova já' a ,můj, moje'. Zajímalo by mne, jestli bys mohla říci: ,Když jsem se rozváděla, bylo to hrozné.'
„Dobře," souhlasí Mary. „Když jsem se rozváděla, bylo to hrozné."
„Jsem ráda, že to říkáš takhle," mohla by říci Tereza, „protože můj rozvod byl tou nejlepší věcí, jaká se mi za posledních dvacet let stala."
Jakmile je odkrytí individuálních rozdílů nejen dovoleno, nýbrž je přímo takovým způsobem podporováno, skupina se téměř okamžitě přesouvá do druhé etapy utváření komunity: chaosu.
 

CHAOS

Chaos se vždy soustřeďuje kolem dobře míněných, ale scestných pokusů o ozdravění a změnu. Uvedu typický příklad: Po chvíli nepříjemného ticha jeden člen řekne: „No, důvod, proč jsem přišel na tenhle seminář, je ten, že mám takový a takový problém a myslel jsem si, že bych tu mohl najít nějaké řešení."
„Kdysi jsem ten problém měl," odpoví druhý člen, „udělal jsem to a to a stačilo to."
„Jo, to jsem zkusil," odpoví první, „ale k ničemu to nevedlo."
„Když jsem poznal, že Ježíš je mým Pánem a Spasitelem," prohlásí třetí, „pomohlo mi to tento problém i všechny ostatní, které jsem kdy měl, vyřešit."
„Moc mě to mrzí," řekne první, „ale ta věc s Pánem a Spasitelem Ježíšem mě nebere. To není pro mne."
„Ne," říká čtvrtý, jestli to tak je, tak se mi z toho dělá na zvracení." „Jenže tak to je," prohlašuje pátý. A jsou ztraceni.
Lidé se vesměs změnám vzpírají. A tak se léčitelé a konvertoři snaží léčit.či.konvertovat více a více, dokud se jejich oběti neyzepřoji a nezačnou zkoušet léčit léčitele a konvertovat konvertory. Opravdový chaos.
Chaos není jen stav, je to i zásadní etapa procesu, během nějž se vyvíjí komunita. V důsledku toho — na rozdíl od pseudokomunity — prostě nezmizí, jakmile si jej skupina uvědomí. Když po období chaosu poznamenám: „No, moc se jako komunita nechováme, co?" někdo odpoví: „To tedy ne; a je to kvůli tomuhle."
„Ne, je to kvůli tamtomu," řekne někdo jiný. A zase jsou ztraceni.
V etapě chaosu jsou individuální odlišnosti — na rozdíl od pseudokomunity - vystaveny navenek. A ted, místo aby je skrývali či ignorovali, se je skupina snaží vyhladit. V pozadí pokusů o ozdravění či změnu totiž není ani tak touha po lásce jako spíše touha po tom, aby byl každý normální — a touha zvítězit, neboť jednotliví členové bojují o to, čí norma převládne.
Touha po změně však nemusí být spojená s otázkami teologie. Etapa chaosu ve skupině městských úředníků, o které jsem se už zmínil, se týkala rozličných plánů na vylepšení města. Jedna úřednice měla pocit, že by takovým vylepšením mohlo být poskytnutí příbytku bezdomovcům. Pro druhého byl kamenem úrazu úřad pro vztahy mezi vedením a odbory. Jiný věřil, že zásadnější je program, který by zabraňoval zneužívání dětí. A tak si tito správně motivovaní muži a ženy předhazovali milované projekty; každý z nich chtěl, aby zvítězil či převládl jeho vlastní podrobný projekt, a každý se pokoušel obrátit ostatní na svou cestu.
Etapa chaosu je časem bojů a potyček. Ale v tom není jeho podstata. Plně vyvinuté komunity často budou muset bojovat; jen se musí naučit činit tak co nejefektivněji. Boj v době chaosu je chaotický. Už není jen hlučný; je netvůrčí, nekonstruktivní. Spory, které se čas od času objeví v pravé komunitě, jsou. láskyplné a obvykle pozoruhodně tiché - ba mírumilovné - protože jednotlivi členové se poctivě snaží navzájem si naslouchat. Přesto se i v plně vyvinuté komunitě může diskuze stát vášnivou. I tak je ale veselá a~člověk cítí nad konsenzem, který bude dosažen, upřímné vzrušení. Ne tak v chaosu. Chaos je stejně jako pseu-dokomunita přinejmenším nudný, protože se členové bez ustání sváří s malým nebo žádným efektem. Není v tom milosrdnost ani rytmus. Opravdu převažujícím pocitem pozorovatele, sledujícího skupinu ve stadiu chaosu, by bylo zoufalství. Boj nikam nevede, ničeho se nedosáhne. Není to žádná zábava.
I když je chaos nepříjemný, členové skupiny v této etapě společně napadajjj^ejLsebej^e i svého vůdce. „Nelopotili bychom se takhle, kdybychom měli efektivní vedení," budou říkat. „Zasloužili bychom si více usměrňování, než jaké nám poskytuješ, Scotty." V jistém smyslu mají pravdu; jejich chaos je přirozenou odpovědí na relativní nedostatek usměrňování. Chaos může být snadno obelstěn dostatečně autoritativním vůdcem - diktátorem - který by jim označil úkoly a cíle. Jediným problémem je, že skupina vedená autoritativním vůdcenLnení ajnikdy nemůže být komunitou. Komunita a totalitářství jsou neslučitelné.
Jeden nebo několik členů skupiny se v této etapě chaosu pokusí v reakci na přetrvávající nedostatek vedení určeného vůdce nahradit. Ona nebo on (obvykle on) řekne: „Podívej, to nikam nevede. Proč nejdeme po kruhu proti směru hodinových ručiček a každý nebo každá z nás o sobě něco neřekne?" Nebo: „Proč nevytvoříme podvýbor, který by vypracoval definici komunity. Pak zjistíme, kam vlastně míříme."
Problémem při výskytu takového „sekundárního vůdce" není jeho existence, ale jí(m) navrhovaná řešení. To, co hlásají, je tak či onak „útěk k organizaci". Je pravda, že organizovanost je výsledkem chaosu. To je totiž prvotní příčina vzniku organizace: minimalizovat chaos. Problémem nicméně je, že komunita a organizace jsou neslučitelné. Výbory a předsedové nevytvářejí komunity. Nechci tím naznačit, že je nemožné vyvinout jistý stupeň komunity uvnitř obchodní, církevní nebo jiné organizace. Nejsem anarchista. Ale organizace je schopna snést jistou míru komunity uvnitř sebe, jen když riskuje či toleruje jistou ztrátu struktury. Dokud je cílem budování komunity, organizace je jako pokus vyřešit chaos nefunkční.
Doba trvání chaotické etapy při budování komunity je různá a závisí na povaze vůdce a povaze skupiny. Některé skupiny zapomínají na chaos téměř okamžitě poté, co jim ukážu cestu ven. I když je chaos nepříjemný, některé skupiny odolávají jeho rozkladu spoustu bolavých hodin. Zpět k „citlivým skupinám": ty hynuly v neproduktivním chaosu po '   dobu celé své neproduktivní existence.
Pravé řešení chaosu není snadné. Protože chaos je neproduktivní a nepříjemný, mohlo by se zdát, že se skupina rozkladem z pseudokomunity zvrhla v chaos. Ale chaos není nutně to nejhorší, co může skupinu potkat. Před několika lety jsem měl příležitost krátce radit velké církevní skupině, která byla v chaosu. Pár let předtím si kongregace za svého vůdce zvolila nového, dynamického kněze. Jeho styl vedení se ukázal být ještě asertivnější, než počítali. V době, kdy jsem je navštívil, byla asi třetina tímto stylem hluboce znechucena, většině se ale líbil. Spor byl značně hlasitý a členy kongregace toto rozštěpení upřímně mrzelo. I tak jsem v jejich výpovědích, v jejich otevřeném utrpení a v jejich přiznání se k tomu, že v chaosu uvízli, protože mezi sebou bojují, cítil obrovskou vitalitu. Byl jsem jen stěží s to navrhnout okamžité řešení. Byl jsem však alespoň schopný je utěšit tím, že jsem jim řekl, že jsem v jejich kongregaci ucítil více vitality než ve většině církevních společenství. „Váš chaos," vysvětlil jsem jim, ,je lepší než pseudokomunita. Nejste zdravou komunitou, umíte ale otevřeně konfrontovat sporné -body. Boj je mnohem lepší než předstírání, že nejste rozděleni. Je to bolestivé, ale je to začátek. Víte, že musíte překonat své boje a nešváry, a to je mnohem nadějnější, než kdybyste měli pocit, že nemusíte překonávat vůbec nic."
 

PRÁZDNOTA

„Z .chaosu vedou jen dvě cesty/vysvětlím skupině poté, co strávila spoustu času hádáním se, které nikam nevedlo. „Jedna cesta vede k organizaci - ale organizace není nikdy komunitou. Zbývá jediná cesta, cesta do prázdnoty a skrze prázdnotu."
Častěji se stává to, že mne skupina ignoruje a pokračuje v hádání. Pak jim po chvíli řeknu: „Podotknul jsem, že jediná cesta z chaosu ke komunitě vede přes prázdnotu. Vás to ale zcela zřetelně vůbec nezajímá." Další hádání, nakonec se ale někdo s jistou rozmrzelostí zeptá: „No a co ta věc s prázdnotou vlastně znamená?"
To, že skupina obecně nejeví valnou chuť vzít na vědomí mou poznámku o prázdnotě, není náhoda. Skutečnost, že „prázdnota" je mystickým druhem slova a pojmu, není to, co je odstrašuje. Lidé jsou chytří a často yJemnýehJilubinách vědomí nacházejí více, než by chtěli vědět. Hned jak jsem se zmínil o „prázdnotě", tušili, co přijde. A s jejím přijetím nijak nespěchají.
Prázdnota je těžký úděl. Je to také nejkritičtější etapa budování komunity. Je to most mezi chaosem a komunitou.
Když se mne členové komunity konečně zeptají, co jsem tou prázdnotou myslel, řeknu jim prostě, že se potřebují zbavit bariér komunikace — že je ze sebe potřebují vyprázdnit. A já jim můžu na příkladu jejich chování ukázat určité věci (pocity, domýšlivost, ideje a touhy), které tak naplnily jejich mozky, že je učinily neprostupnými jako kulečníkové koule. Zbavit se těchto bariér je úkon, jenž je klíčem k přechodu od „tvrdého" k „mírnému" individualismu. Nejobvyklejší (a nejvzájemnější) bariéry komunikace, jichž se lidé musí zbavit dříve, než vstoupí do pravé komunity, jsou:
Očekávání a předpojatost. Budování komunity je dobrodružství, pochod do neznáma. Lidé jsou obvykle z prázdnoty neznáma zděšeni. Následkem toho si zaplní mysl obecně falešnými očekáváními, jaký ten zážitek bude. Ve skutečnosti my lidé jen zřídka vstupujeme do jakékoliv nové situace bez předpojatosti. Pak se snažíme přizpůsobovat zážitek našemu očekávání. Někdy je to užitečné chování, ale obvykle (a vždy ve vztahu k budování komunity) je to zničující. Dokud nepřestaneme očekávat a pokoušet se zařazovat ostatní lidi a naše vztahy s nimi podle předpojatých modelů, nemůžeme doopravdy slyšet, poslouchat nebo zažívat. „Život je to, co se stane, když máš v plánu něco jiného," řekl někdo moudrý. Ale navzdory této moudrosti pro nás není snadné vstupovat do nových situací s otevřenou (a prázdnou) myslí.
Předsudky. Předsudky, které jsou pravděpodobně častěji nevědomé než vědomé, se objevují ve dvou formách. Zaprvé posuzujeme lidi, aniž bychom o nich cokoliv věděli — jako když si pro sebe při setkání s cizincem řeknete: „Je zženštilý. Vsadil bych se, že je to hnusnej chlap." Nebo: „Můj ty bože. Vypadá, jako by jí bylo devadesát. Asi je senilní." Ještě častěji posuzujeme lidi na základě velmi krátkého, omezeného zážitku. Na všech seminářích se mi přihodilo, že jsem si unáhleně o někom pomyslel, že je opravdový „blb", a později jsem zjistil, že ona osoba oplývá neobvyklou hojností darů. Jedním z důvodů nedůvěry k okamžitým komunitám je skutečnost, že budování komunity vyžaduje čas - čas pro dostatečné obeznámení se s vlastními předsudky a pro jejich odstranění-
Ideologie, teologie a řešení. Se svými spřátelenými lidskými bytostmi se zřejmě ke komunitě nepřiblížíme, pokud budeme myslet a cítit takto: „Ona očividně neuznává křesťanskou doktrínu; má před sebou ještě dlouhou cestu, než bude spasena jako já." Anebo: „Jasně, tohle je republikán, byznysmen, dravec. Jen aby tu byl vůbec někdo, s kým by se stálo za to seznámit." Musíme se zbavit nejen ideologické a teologické zkostnatělosti, ale i každého přesvědčení o „jediné a jedině správné cestě". A tak to bylo i s onou skupinou úředníků ze Středozápadu, o které jsem se zmiňoval; museli se zbavit svých podrobných plánů, o nichž si mysleli, že jsou pro jejich město tím jediným řešením.
Mluvím-li o procesu zbavení, nemyslím tím, že bychom měli zcela upustit od svého kdysi těžce vydobytého cítění a chápání. Dobrým příkladem rozdílu mezi zbavením se a vymazáním je seminář pro budování komunity, který se konal před pár lety ve Virginii. Ta skupina byla tím nejzasvěcenějším spolkem konvertorů, na jaký jsem kdy narazil. Každý z nich chtěl mluvit o Bohu; každý z nich měl o Bohu jinou představu; a každý z nich si byl jistý, že právě on či ona přesně ví, kdo Bůh je. Dostat se do obrovského chaosu nám netrvalo dlouho. Ale o šestatřicet hodin později, když skupina učinila zázračný posun od chaosu ke komunitě, jsem jim řekl: „Je to fascinující. Dnes mluvíte o Bohu právě tak často jako včera. V tomto ohledu jste se nezměnili. Změnil se ale
způsob, kterým mluvíte. Včera se každý z vás choval, jako by měl Boha v zadní kapse kalhot. Dnes všichni mluvíte o Bohu s pokorou a smyslem pro humor."
Potřeba uzdravování, konvertování, upevnění či rozřešení. Během etapy chaosu, když se členové skupiny vzájemně pokoušejí uzdravovat či konvertovat (měnit), věří, že jsou láskyplní. A jsou skutečně překvapení chaosem, který vznikne. Koneckonců, copak není laskavé, když pomůžete svému sousedovi či sousedce v utrpení nebo někomu jinému, aby uviděl světlo? A tak vlastně všechny tyto pokusy o uzdravení nebo změnění někoho nejsou jen naivní a neúspěšné; jsou sobecké a sebeuká-jivé. Bolí mne, když mí přátelé cítí bolest. Mohu-li udělat něco, co by je bolesti zbavilo, cítím se lépe. Mou nejzákladnější touhou, když se pokouším o ozdravění či změnu, je touha, abych se sám cítil lépe. Je tu ale pár problémů. Jedním je to, že můj lék obvykle nebývá i lékem pro mého přítele. Vskutku, nabídneme-li někomu svůj lék, obvykle se mu přitíží. A tak rada, kterou dal přítel Jobovi, mu jen přitížila. Pravda je taková, že často tou nejlaskavější věcí, kterou můžeme pro přítele udělat, je podělit se s ním o jeho bolest - být s ním, i když nemůžeme nabídnout nic než svou přítomnost a i když je to pro nás samotné bolestivé.
Stejné je to s našimi pokusy o konverzi, o změnu. Je-li vaše teologie jiná než moje, představuje to pro mne výzvu. Na druhé straně, kdybych vás konvertoval na svůj způsob myšlení, nejen že by mne to zbavilo mého znepokojení, bylo by to i dalším důkazem oprávnění mé víry a postavilo by mne to do role zachránce lodi. O kolik by to bylo snadnější a hezčí než snaha porozumět vám takovým, jací jste.
Když vstoupí do etapy prázdnoty, zjistí členové skupiny (někdy náhodou, někdy postupně), že jejich touha po ozdravění, konverzi nebo jiném řešení interpersonálních problémů je sobeckou touhou po pohodlí pomocí vyhlazení těchto rozdílů. Žádná skupina na to nikdy nepřišla dříve než ona skupina středozápadních úředníků. Protože jsme měli jen málo času, byl jsem k nim poněkud tvrdý. „Na začátku jsem vám říkal," připomínal jsem jim, „že účelem, proč jsme tu pohromadě, je stát se komunitou, a ne vyřešit problémy vašeho města. Přesto tu bezprostředně poté nemluvíte o sobě, ale o vámi navrhovaných řešeních. Podle mě jsou to všechno fantastické nápady, faktem ale je, že se s nimi vzájemně tlučete po hlavách. Ale jestli chcete, můžete to dělat po celých příštích čtyřiadvacet hodin, upřímně ale pochybuji o tom, že to posune vás nebo vaše města jen o píd dále, než jste byli dnes ráno. A je jisté, že se tím nestanete komunitou. Pokud se jí ale chcete stát, měli byste se zbavit svých úžasných návrhů a své potřeby vidět je zvítězit. A možná (ale
jen možná), když se stanete opravdovou komunitou, budete schopni spolupracovat tak, aby to pomohlo vašemu městu. Nevím. Udělejme si ale mimořádně dlouhou přesíávku - čtyřicet minut - a uvidíme, jestli je možné, aby se za tu dobu každý z vás zbavil svých řešení natolik, abychom se alespoň poznali jako odlišné lidské bytosti." Během jedné hodiny jsme se stali komunitou.
Potřeba kontroly. Tato překážka na cestě ke komunitě je pro mne osobně největším strašákem. Jako určený vůdce semináře nesu na svých bedrech víru ostatních, že dohlédnu, aby se skupina nevymkla kontrole - že nedojde ke škodě. A co víc, i když říkám, že žádný z členů skupiny není za její úspěch zodpovědný o nic více ani méně než druhý, ve skutečnosti to tak v srdci necítím. Mám pocit, že kdyby skupina selhala, jsem já ten špatný. Následkem toho jsem soustavně puzen, abych dělal věci (manipulace či manévry), které zajistí vytoužený výsledek. Ale vytoužený výsledek - komunita - nemůže být dosažen autoritativním vůdcem, který vysílá střely. Musí být výtvorem skupiny jako celku. A tak musí úspěšný vůdce strávit většinu času zdržováním se, nicneděláním, čekáním a tím, že nechává věcem volný průchod. Protože jsem v zásadě člověk, který spíše tíhne k přílišné kontrole, není to pro mne snadné.
Potřeba kontroly - zajistit vytoužený výsledek - je alespoň částečně založena na strachu ze selhání. Mám-li se zbavit svých tendencí přespříliš kontrolovat, musím se zbavit strachu ze selhání. Musím být ochoten selhat. A skutečně značné množství seminářů uspělo až poté, co jsem si řekl: „No, vypadá to, že tentokrát se to nepovede. Nic s tím nenadělám." Pochybuji, že je tato časová shoda náhodná.
Lekce, kterou dává budování komunity, se často objevuje i ve všedním životě. Moje zkušenost se zbavováním se potřeby kontrolovat začala zlepšovat i mé každodenní vztahy včetně vztahu k životu samotnému. Ostatní mě díky komunitě v učení se, jak se umět ve větší míře vzdávat a jak si uvědomovat, že „život není problémem, který by měl být vyřešen, ale záhadou, která se má žít", následovali.
Zcela jistě jsem nevyčerpal seznam věcí, kterých by se měli jednotlivci vzdát, aby se přetvořili v komunitu. Obvykle členy skupiny žádám, aby rozjímali v tichu během přestávky nebo přes noc nad tím, čeho se jednotlivci potřebují ve 'svých jedinečných životech zbavit nejvíce. Když se vracejí, jsou jejich postřehy tak různé, jako obrysy zemí na glóbu: „Potřebuji se zbavit své potřeby rodičovského souhlasu", „své potřeby být oblíben", „svých vzpomínek na syna", „své fixace na peníze", „svého hněvu na Boha", „svého znechucení z homosexuálů", „svého soustředění se na úhlednost", a tak dál a tak dál. Vzdání se takových věcí je procesem obětování. Etapa prázdnoty při výstavbě komunity je tedy dobou obětí. A oběti bolí. „Musím se všeho vzdát?" bědoval během této etapy jeden účastník.
„Ne," odpověděl jsem, „jen všeho, co ti stojí v cestě."
Takové obětování bolí, protože je druhem smrti, smrti, která je nezbytná pro znovuzrození. Ale i když to intelektuálně chápeme, je takové umírání strach vzbuzujícím výletem do neznáma. A mnoho členů skupin se často během etapy prázdnoty zdá být ochromeno mezi strachem a nadějí, protože cítí a přemýšlejí o prázdnotě ne v dimenzích znovuzrození, ale v dimenzích „nicoty" nebo zničení.
Hrůza, která s tím může být spojená, nebyla nikdy dramatičtěji vyjádřena než při Martinově „znovuzrození". Martin byl vcelku hrubý a depresivně vyhlížející šedesátiletý muž, jehož „workoholismus" jej učinil mimořádně úspěšným, dokonce slavným. Během etapy prázdnoty v semináři, který se svou ženou navštěvoval, když se skupina ještě pokoušela vyrovnat se s prázdnotou na intelektuálním základě, se Martin náhle začal třást a trhat sebou. Na krátkou chvíli jsem si myslel, že má záchvat. Ale potom, ještě jakoby v transu, začal bědovat: „Mám strach. Nevím, co se to se mnou děje. Všechny ty řeči o prázdnotě. Nevím, co to znamená. Cítím, že umírám. Jímá mě hrůza."
Několik z nás se kolem Martina shromáždilo. Pohodlně jsme jej uložili a stále si nebyli jistí, jestli jde spíše o emocionální nebo fyzickou krizi.
„Cítím se, jako bych umíral," bědoval dále Martin. „Prázdnota. Nechápu, co to má být. Celý život jsem něco dělal. Myslíte, že nemusím dělat nic? Hrozně se bojím."
Martinova žena jej vzala za ruku. „Ne, nemusíš dělat nic, Martine," řekla.
„Ale já jsem vždycky něco dělal," pokračoval Martin. „Nevím, co to je nic nedělat. Prázdnota. Je tohle prázdnota? Vzdát se práce? Můžu skutečně nic nedělat?"
„Nedělat nic je v pořádku," opáčila jeho žena.
Martin sebou přestal škubat. Asi pět minut jsme jej drželi. Pak nám sdělil, že jeho strach z prázdnoty, jeho děs z umírání polevil. A během hodiny začal z jeho obličeje vyzařovat jemný klid. Věděl, že byl zlomen a přežil. Věděl také, že svým zlomením celé skupině nějak pomohl na cestě ke komunitě.
Protože etapa prázdnoty může být velmi bolestná, odpovědět na dvě obvyklé otázky je pro mě velmi těžké. První z nich je následující: „Vede ke komunitě jiná cesta než skrze prázdnotu?" Má odpověď zní: „Ne." Druhá otázka: „Existuje jiná cesta ke komunitě, než je sdílení zlomení?" Má odpověď zní znovu: „Ne."
Když se skupina dostane do etapy prázdnoty, začne pár jejích členů sdílet své zlomení - své porážky, selhání, pochyby, strach, nepřiměřenosti a hříchy. Přestávají se chovat, jako by „bylo všechno v pořádku", protože si uvědomí, že se těchto věcí potřebují zbavit. Ale ostatní členové skupiny je vesměs neposlouchají příliš pozorně. Buďto je znovu zkoušejí ozdravět či konvertovat, nebo je ignorují a rychle mění téma hovoru. A tak se ti, kteří se stali zranitelnými, snaží rychle vrátit do svých ulit. Není snadné přiznat se ke své slabosti, když ostat ií mají sklon neustále vás měnit nebo se chovat, jako byste neřekli nic, co stojí za řeč.
Někdy skupina sama zjistí, že to blokuje vyjadřování bolesti a utrpení - že by se v zájmu opravdového naslouchání měla opravdu sama všeho zbavit, navzdory nechuti ke „špatným zprávám". Pokud se tak nestane, je nezbytné, abych skupině ukázal, že její členové znesnadňují sdílení zlomení. Některé skupiny pak okamžitě tuto bezcitnost napraví. Jiné skupiny ale na konci této etapy prázdnoty vedou poslední boj proti komunitě. Obvykle se objeví mluvčí, který řekne: „Koukej, doma mám svých starostí dost. Nevím, proč bych měl platit spoustu peněz a pak strávit celý víkend tím, že si jich přidávám ještě víc. Jsem pro celou tu věc s komunitou, ale nechápu, proč bychom se měli soustřeďovat pořád jen na negativní věci. Proč nemůžeme mluvit o tom dobrém, o věcech, které máme společné, o našich úspěších místo o porážkách? To by se mi líbilo; to by byl radostný zážitek. Proč nemůže komunita být radostným zážitkem?"
Tento závěrečný odpor je v zásadě pokusem o návrat do pseudokomunity. Ted už ale nejde o to, budou-li odmítnuty individuální odlišnosti. Na to je skupina příliš daleko. Místo toho se bojuje o celistvost. Jde o to, zda skupina bude zahrnovat nejen světlo života, ale i jeho temnotu. Opravdová komunita je radostná, je ale také realistická. Zármutek a radost musí být viděny ve svých opravdových "proporcích.
Částečně jsem mluvil o etapě prázdnoty, jako by to bylo něco, co se objevuje pouze v myslích a duších jednotlivců, kteří tvoří skupinu. Komunita ale je vždy něčím víc než součtem přítomných individuí. Pseudokomunita, chaos a prázdnota nejsou až tak individuálními etapami jako spíše etapami skupinovými. Transformace skupiny jednotlivců v pravou komunitu vyžaduje od mnohých z těchto individuí podstoupení malých smrtí. Je to ale také proces smrti skupiny, skupinového umírání. Během etapy prázdnoty mým vlastním niterným pocitem často není ani tak bolest z pohledu na individua tady a tam, podstupující malé smrti a znovuzrození, jako spíše bolest z toho, že vidím skupinu ve smrtelných křečích. Jako by se skupina svíjela a sténala v předsmrtném zápasu. Jednotlivci občas mluví za celou skupinu: „Jako
bychom umírali. Skupina je v agónii. Můžeš nám pomoci? Nevěděl jsem, že musíme umřít, abychom se stali komunitou."
Fyzická smrt některých jedinců je rychlá a milosrdná, u jiných ago-nická a prodlužovaná. Tak je to i s emocionální kapitulací skupiny. Všechny skupiny, kterých jsem se účastnil, v uskutečnění či dovršení této smrti uspěly, ať už náhle či postupně. Všechny se skrz prázdnotu -čas obětí - dostaly do komunity. To je pro lidského ducha mimořádný odkaz. Znamená to, že za jistých okolností a při jisté úrovni znalostí pravidel jsme my - lidské bytosti - v jistém, ale velmi opravdovém smyslu s to zemřít pro sebe navzájem.
 

KOMUNITA

Když je smrt úplná, skupina se - oproštěná a otevřená — stává komunitou. V této závěrečné etapě se rozhostí tichý poklid. Je to jistý druh míru. Místnost se koupe v míru. Pak o sobě tiše začíná vyprávět jedna členka skupiny. Je velmi otevřená. Mluví o svém nejhlubším nitru. Skupina jí visí na rtech. Nikdo nevěděl, že je schopna takového řečnického výkonu.
Když skončí, je ticho. Trvá dlouho. Dlouhé se ale nezdá. V tomto mlčení není nepokoj. Pak se z ticha pomalu ozve další člen skupiny. I on mluví o sobě — s hloubkou a velmi osobně. Nesnaží se onu členku uzdravit či konvertovat. Dokonce se ani nesnaží jí odpovědět. Nemluví o ní, ale o sobě. Ostatní členové skupiny přesto nemají pocit, že by ji ignoroval. Mají pocit, jako by si lehal vedle ní na oltář.
Mlčení se vrací.
Mluví třetí účastník. Možná reaguje na to, co řekl předchozí řečník, v této odpovědi ale nenajdeme pokus o uzdravování či konvertování. Může jít o žert, ale na ničí účet. Může to být báseň, která je vždy zázračně přiléhavá. Může to být cokoliv jemného a laskavého, vždy je to ale dar.
Pak mluví další. A jak pokračuje, je to vyjádření velkého smutku a hoře; je tu ale také spousta smíchu a radosti. Spousty slz. Někdy slzy smutku, někdy slzy radosti. Někdy jsou to slzy obojího zároveň. A pak se stane něco ještě podivuhodnějšího. Přichází mimořádné kvantum uzdravení a konverzí - ted, kdy nikdo nezkouší konvertovat či uzdravovat. A komunita se zrodila.
Co se stane pak? Skupina se stala komunitou. Kam se ještě dá jít? Co je pak jejím úkolem?
Na tuto otázku neexistuje jen jedna odpověd. Neboť skupina, která
se sešla jen za účelem krátkodobé zkušenosti s komunitou, nemusí už mít pjrimární-cíl v prostém zažití té zkušenosti - a zisku, který-z ní ply-ne. Má další úkol ve svém ukončení. Nějak to musí skončit. Muži a ženy, kteří přišli, aby se o sebe upřímně starali, potřebují k rozloučení čas. Bolest návratu do každodenního světa bez komunity je třeba vyjádřit. Je důležité, aby si krátkodobé komunity na konec nechaly dost času. Často je to nejlepší udělat tak, že si komunita uspořádá jakýsi radostný pohřeb - s nějakým obřadem či závěrečným rituálem.
Pokud se skupina sešla s konečným cílem vyřešit problém - například naplánovat kampaň, ozdravět církevní sbor, naplánovat fúzi - pak by měla dodržet svůj cíl. To ale až poté, co si ponechala dost času_pro vychutnání komunity a její utužení. Takové skupiny by vždy měly mít na paměti pravidlo: „Nejdříve vytvoření komunity a až pak řešení problému."
Úkolem komunity může také být obtížné rozhodnutí, které má určit, zda vydrží, či nikoliv. Toto rozhodnutí by se nemělo uspěchat. Rozradostněni mohou členové učinit rozhodnutí, o němž zakrátko zjistí, že je nebudou moci splnit. Důsledky vytvoření dlouhodobé komunity jsou dalekosáhlé a neměly by být brány na lehkou váhu.
Pokud se komunita - nebo její část - rozhodne pokračovat, vyvstane před ní nespočet nových úkolů. Pokračování komunity si vynucuje mnoho zásadních rozhodnutí, která musí být učiněna v rozsáhlém časovém úseku. Během tohoto procesu komunita často upadne zpět do chaosu nebo dokonce pseudokomunity. Znova a znova bude muset podstoupit agonické úsilí oprošťování se. Mnoho skupin selže. Mnoho konventů a řádů o sobě mluví jako o komunitách, přestože dávno předtím dopustily, aby se z nich staly zkostnatělé autoritářské organizace. I když mohou i nadále plnit ve společnosti užitečnou roli, dělají tak neradostně a nejsou pro své členy „bezpečným místem". Zapomněly, že přetrvat jako opravdová komunita by mělo být primárním úkolem, převyšujícím všechny ostatní.
Mluvil jsem o přednostech komunity tak horoucně, že se bojím, že by mnozí mohli považovat život v komunitě za snazší či spokojenější než obvyklou existenci. Není takový. Určitě je však živější, intenzivnější. Agónie je větší, stejně tak tomu aleje s radostí. Zážitek radosti v komunitě však nepřichází automaticky. Během období bojů většina členů opravdové komunity radost nezažívá. Místo toho by převažující náladou mohl být strach, frustrace nebo vyčerpání. I když je dominantní náladou některá z radostí, může být několik členů komunity kvůli svým individuálním starostem či konfliktům neschopno cítit se částí ducha komunity. I tak je nejčastější citovou odezvou ducha komunity pocit radosti.
Je to jako se zamilovat. Po tom, když se stanou komunitou, se lidé s veškerou opravdovostí do sebe zamilovávají en masse. Necítí se jen, jako by se dotýkali a objímali navzájem, cítí se, jako by objímali všechny najednou. V nejvypjatějších okamžicích je úroveň energie nadpřiro-zená. Je to extatické. Lily během semináře v hotelu Knoxville vytvořila komunitní mýtus, když ukázala na elektrickou zástrčku uprostřed místnosti a podotkla: „Je to, jako bychom byli napojeni na celý energetický výkon TVA."16
Velká síla s sebou nicméně někdy může nést potenciální nebezpečí. Nebezpečí síly opravdové komunity není ve vytvoření psychologie davu, ale ve skupinové sexualitě. Je zcela přirozené, že když se skupina lidí zamiluje do sebe navzájem, uvolní se enormní sexuální energie. Obvykle to není na škodu, je ale moudré, když jsou si komunity své velké potenciální sexuality vědomy tak, aby se ne vymkl a kontrole. Někdy je třeba ji potlačit. Neměla by nicméně být utlačována. A je moudré mít na paměti, že zážitek jiných forem lásky, „phila" a „agape" (bratrská či sesterská láska a božská láska), může být hlubší a více obohacující, než prostá erotická či romantická pouta. Tato sexualita komunity je výrazem její radosti a její energie může vyústit v užitečný a tvořivý záměr.
Je-li s ní takto naloženo, může se snad život v komunitě jaksi dotknout čehosi ještě hlubšího, než je radost. Někteří lidé opakovaně vyhledávají krátké zážitky z komunit, jako by takové epizody byly jakousi „konstantou". To není třeba odsuzovat. Všichni potřebujeme pro život „konstanty" radosti. Co ale znova a znova vtahuje do komunity mě, je něco většího. Když jsem spojen se skupinou lidí a zažívám s nimi agónii i radost komunity, mám nejasný pocit, že se podílím na úkazu, pro nějž je jen jedno slovo. Vždy jsem na rozpacích, zda je užít. To slovo je  „sláva".

3.Další mechanismy v komunitě

Utváření komunity je vždy dobrodružstvím. Ale něčemu novému se naučíme právě díky dobrodružství. Ať tak či onak, vstup do neznáma vždy děsí. Pokaždé znovu, dokonce i jako zkušený vedoucí, jsem byl stejně vyděšený jako zbytek účastníků skupiny, která komunitu budovala.
Neexistuje způsob, jakým lze redukovat proces utváření komunity na úplný soubor vzorců, který by zbavil vedoucí či účastníky strachu z neznáma. Každý zážitek z utváření komunity je jedinečný, stejně jako je jedinečný každý člen skupiny. Jsou ale jisté modely chování skupiny jako celku, které proces striktně ovlivňují a často mu překážejí. Zkušený vedoucí si je těchto modelů vědom a k podobné vědomosti musí být vedena i skupina, ať už vědomě či nevědomě, má-li komunity dosáhnout.
 

MODELY SKUPINOVÉHO CHOVÁNÍ

Po skončení skupinové terapie s vojenskými pacienty za druhé světové války vypracoval britský psychiatr Wilfred Bion pozoruhodnou zevrubnou analýzu skupinového chování. Jeho práce vedla k vyvinutí Tavistockého institutu ve Velké Británii, kde bylo vycvičeno mnoho skupinových vedoucích. Z tohoto důvodu je někdy Bionova teorie o skupinovém vedení či styl skupinového vedení označována jako „Tavistoc-ký model".17
Bion rozpoznal, že každá skupina - ať už terapeutická, „vnímavá", organizační skupina nebo výbor jakéhokoliv druhu - má úkol. Úkol může být vědomý, stálý a jasný, jako když se skupina inženýrů sejde, aby vyprojektovala nový telefonní systém. Nebo může být méně vědomý a implicitní. Například zatímco se dá předpokládat, že jsou si individuální členové terapeutické skupiny vědomi vlastní touhy po uzdravení, mohou si být zcela nevědomí toho, že jejich úkolem coby skupiny je vytvořit atmosféru bezpečí a akceptování, v níž se může uzdravení objevit.
Bion uvedl, že skupina se dříve či později (a obvykle velmi brzy) pokusí svým úkolům vyhnout, a ukázal, že je několik způsobů, jak to skupiny dělají. Tyto způsoby nazval „předpoklady vyhnutí se úkolu" a rozlišil čtyři:

 

„Útěk", „Boj", „Párování" a „Závislost".

 

Použil raději „předpoklady " než „způsoby", protože když se podle nich skupiny řídí, chovají se, jako by předpokládaly, že účelem je vyhnutí se svým úkolům v závislosti na zvláštních předpokladech,   .
Bion dále uvedl, že když si skupina tyto zvláštní předpoklady vyhnutí se úkolu uvědomí, má tendenci okamžitě sklouznout k jinému způsobu vyhýbání. Jakmile se skupině podaří osvobodit od jakýchkoliv předpokladů vyhýbání se Úkolu - to znamená, jakmile pracuje efektivně a výhradně na svém úkolu nebo směrem k jeho uskutečnění - stává se tím, co Bion nazývá „funkční skupinou".
Komunitu lze také nazvat fungující skupinou, ale termín „komunita" je celkově přijatelnější. Tavistocští vedoucí ve svém úsilí vymodelovat fungující skupinu často selhávali. „Fungující skupina" sugeruje výkonnost a efektivitu, nenavozuje ale lásku a odevzdání, oběti a svrchovanost, které jsou k vybudování komunity nutné. Mluvil jsem o těchto hodnotách s tavistockými vedoucími a věřím, že by byli úspěšnější, kdyby formovali své klienty do efektivně fungujících skupin - tedy komunit.
I když si myslím, že má své nedokonalosti, Tavistocký model má obrovský význam pro pochopení mechanismů tvorby komunity. Bionovým nejdůležitějším vkladem, znamenajícím zásadní zlom, byl poznatek, že skupina není prostou sbírkou individualit, ale organismem s vlastním životem. Jeho „předpoklady vyhnutí se úkolu" jsou skutečností, která formuje lidi jak během tvorby komunity, tak během jejího pokračování. Je takřka nemožné, aby se skupina stala pravou komunitou nebo jí zůstala, aniž by těmto skutečnostem porozuměla a podvolila se jim.
Útěk. V předpokladech vyhýbání se úkolu útěkem ukazují skupiny silnou tendenci „utíkat" od obtížných témat a problémů. Než aby těmto tématům a problémům čelila, skupina raději jedná, jako by předpokládála, že jejím účelem je vyhnout se jim. V jistém smyslu je předpoklad vyhýbání se úkolu formou útěku a takové jednání je pro skupiny stejně neurotické jako pro jednotlivce.
Příkladem toho, jak neuroticky destruktivní může skupinový útěk být, je pokus Mac Badgelyho skupiny udělat ze mě obětního beránka. Poznamenal jsem už, že jsem pociťoval depresi. Nakonec se ukázalo, že v depresi byla celá skupina. Ale nechtěla se bolestí své deprese zabývat. Aby se vyhnula své depresi, byla skupina ochotna označit mě za nemocného a vyobcovat mne. Nalezení obětního beránka je předpoklad vyhnutí se úkolu útěkem.
. Nejobvyklejší forma skupinového útěku byla shledána v tom, co jsem nazval „pseudokomunitou". Zásadní předpoklad komunity spočívá v tom, že bychom se měli vyhnout problému individuálních odlišností. Nudná uhlazenost pseudokomunity znamená, že předstírání je zasvěceno útěku od čehokoliv, co může zapříčinit zdravý stejně jako nezdravý konflikt.
Jiná častá varianta skupinového útěku se objevuje během etapy chaosu, kdy se skupina pokouší vyhnout se prázdnotě útěkem do organizace. Obvyklá cesta, kterou se to děje, je návrh na rozdělení se do podskupin. Tento návrh je obzvláště přitažlivý, protože převažuje falešné dogma, že počet přibližně patnácti lidí představuje „ideální" maximální velikost skupiny. Ale z mé vlastní zkušenosti jde vždy o pokus utéct ze skupiny jako celku a vyhnout se jejímu úkolu vybudování pravé komunity.
Jinou obvyklou formou útěku, který se děje ve skupinách budujících komunitu, je ignorování emoční bolesti. Pravidelně se opakuje. Uprostřed veselosti pseudokomunity, hašteření se v chaosu či smrtelných křečích prázdnoty promluví nějaký člen skupiny - obvykle opravdový vůdce - o něčem velmi osobním a bolestném. Řekněme, že je to například Mary. Její oči jsou plné slz. „Vím, že bych neměla plakat," řekne, „ale to, co se tady řeklo, mi připomnělo otce. Byl to alkoholik. Když jsem byla ještě dítě, byl jediný, kdo se o mne doopravdy staral. Rád si se mnou hrával. Vždycky si mě rád bral na klín. Když mi bylo jedenatřicet, umřel na jaterní cirhózu. Upil se k smrti. Nenáviděla jsem ho za to, že sé zabil. Cítila jsem, že mne opustil. Cítila jsem, že kdyby mě opravdu miloval, přestal by pít. Ted jsem se s jeho smrtí smířila. Nevím, co ho bolelo - možná že soužití s mou matkou - myslím ale, že musel jít cestou, kterou šel. Nebyla jsem ale s to smířit se sama se sebou." Ted už Mary pláč neskrývá. „Tak vidíte," končí, „když umíral, ani jsem mu neřekla, jak hrozně jsem jej milovala. Byla jsem na něj tak rozhněvaná; ani jsem se nedostala k tomu, abych mu poděkovala. A ted už je pozdě. Navždy."
Přesně po pěti sekundách Larry popuzeně řekne: „Pořád ještě nechápu, jak se můžeme stát komunitou, když ani neznáme její definici."
„My máme komunitu v naší církvi," podotkne povzbudivě Marilyn. „Každý poslední čtvrtek v měsíci nás skoro dvacet společně chodí někam na večeři."
„Dělávali jsme to v armádě," dodá Virginia, „někteří lidé ze sousedství. Každý měsíc jsme vařili jídla různých zemí. Jeden měsíc mexická, jindy čínská. Jednou dokonce ruská. Musím říci, že mi boršč stejně nechutnal."
Při troše štěstí jeden z ostatních členů postřehne, co se děje. „Hej," může říci Mark, „Mary pláče a my děláme, jako by se nic nestalo. Vylila nám tu své srdce a vy tady mluvíte o nějakých večeřích. Zajímalo by mě, jak se cítí."
Pokud se tak nestane, vedoucí může cítit potřebu zasáhnout. „Skupina se očividně nenaučila naslouchat bolestem svých členů," mohl bych říci. „Raději Mary ignoruje, než aby s ní sdílela utrpení - zatímco mluví o intelektuálních definicích komunity, vyhýbá se možnosti být s Mary v komunitě." Často je třeba tento druh zásahu opakovat. Mohl bych říci: „Pořád se ptáte, co znamená ,prázdnota'." „Jednou z věcí, které znamená, je schopnost být zticha tak dlouho (být prázdný natolik), abyste strávili, co někdo právě řekl. Kdykoliv někdo řekne něco bolestného, skupina utíká k hlučnosti."
Předpoklad vyhýbání se úkolu útěkem se může objevit i poté, co je pravé komunity dosaženo. Takový nejdramatičtější příklad jsem zažil v senzitivní skupině Národní výcvikové laboratoře, během níž jsem poprvé neskrývaně plakal. Pod Lindyho pozoruhodně schopným vedením se z nás šestnácti rychle stala komunita. Po dalších šestnáct dnů jsme zažívali velkou lásku a radost a naučili jsme se vzájemně uzdravovat. Poslední den ale byl nudný. Seděli jsme jako obvykle v kruhu na polštářích a mluvili o ničem. Pouhou půlhodinu před koncem někdo téměř mimoděk podotkl: „Zdá se mi trošku podivné, že by tohle mělo být poslední setkání naší skupiny." V tu chvíli však bylo už příliš pozdě. Nebyl čas na to, abychom se vypořádali s problémem návratu nebo se mohli opravdu rmoutit nad zánikem naší komunity.
Když o tom zpětně přemýšlím, byl to velmi pozoruhodný úkaz. Během téměř dvou týdnů nás šestnáct lidských bytostí mělo možnost prožít nejen cosi, co poznamenává a je živoucí, nýbrž jsme se i velmi hluboce milovali a starali se o sebe. Přesto jsme se poslední den chovali, jako by se nic nestalo. Skutečnost týkající se smrti naší skupiny jsme naprosto odmítali. Byli jsme na útěku před naší smrtelností. Náš velký úspěch coby komunity nás motivoval k tomu, že jsme předstírali, že tohle není náš konec. Nevědomky jsme se pokoušeli utéci před skutečností našeho zániku. Během posledního dne jsme přijali za své, že naším společným smyslem je tuto věc odmítnout. Dodnes nevím, zda nám to Lindy dovolil, aby tak sám utekl ze své bolesti nad ztrátou naší pospolitosti, či zda nám vědomě nakonec umožnil získat zkušenost s vyhýbáním se úkolu. Ať to bylo tak či onak, všichni jsme se toho ochotně účastnili.
Boj., Je předpokladem vyhýbání se úkolu, který převažuje během druhé etapy procesu budování komunity, kterou jsem označil jako „chaos". Jakmile se skupina dostane ze stadia pseudokomunity, začne se obvykle chovat jako konglomerát amatérských psychoterapeutů a kazatelů; všichni se pokoušejí všechny uzdravovat a obracet na víru. To ale samozřejmě nefunguje. A čím méně to funguje, tím usilovněji se členové skupiny snaží, aby to fungovalo. Proces pokusů o uzdravování a konvertování se okamžitě stane procesem boje. Skupina funguje na základě předpokladu vyhýbání se úkolu. Předpokládá, že účelem společného bytí je pouštět se do sebe tímto způsobem, i když si nikdo z jednotlivých členů neuvědomuje, že bojuje. Obvykle si myslí: jen se snažím pomoci. Ale skupinový proces se stává velmi nevraživým a chaotickým.
Tady nastává úkol vedoucího utváření komunity nejen ukázat skupině předpoklad vyhýbání se úkolu, ale i východiska z této ošemetné situace. „Přišli jsme sem s tím, že vytvoříme komunitu," mohu říci, „ale to, co děláme, je boj. Zajímalo by mne, proč to děláme?" Tento druh zásahu nesmí být předčasný. Pokud se tak stane, skupina se spíše vrátí k pseudokomunitě a pokouší se přestat bojovat, aniž by se především zeptala, proč se vůbec bojovalo. Pokud ale strávila dost času v chaosu, je daleko pravděpodobnější, že se sama sebe zeptá: „Co děláme špatně?" Když je tato otázka jednou vážně položena, mohou někdy na odpověd skupiny přijít samy. Častěji se stává, že potřebují malou - ale jen malou - pomoc. A tak když ve své sebeanalýze tápou, mohu říci: „Když jsem naslouchal všem těm hádkám, zdálo se mi, že se všichni snažíte navzájem uzdravovat a obracet na víru. Mohlo by vám pomoci, kdybyste zjistili motivy tohoto jednání, jako by vaším úkolem bylo uzdravovat nebo konvertovat."
Tímto způsobem během pouhé hodiny či dvou skupina přirozeně pochopí to, co profesionálnímu terapeutovi obvykle trvá roky: že se nemů; žeme sami uzdravit či konvertovat. Jediné, co můžeme, je důkladně prozkoumat své motivy, čím lépe to uděláme, tím lépe se zbavíme své touhy lidi zpracovávat, tím spíše se staneme schopnými a ochotnými, a dokonce dychtivými dovolit ostatním, aby byli sami sebou, a vytvoříme tak atmosféru respektu a bezpečí. V takové atmosféře, která je základem komunity, se bude objevovat ozdravění a konverze bez námahy a bez toho, že by na někoho byl činěn nátlak.
Skupiny, které již komunity dosáhly, se také hádají. Mnohokrát se musí k vyřešení závažných problémů opravdu probojovat. Z toho důvodu jsem nazval „chaosem" období, kdy je skupina vržena zpět k předpokladu vyhýbání se úkolu bojem. „Chaos" typicky navozuje představu neplodného konfliktu, který nikam nesměřuje, a zcela netvořivého způsobu boje. Na druhé straně boj v opravdové komunitě znamená tvořivý oprošťovací proces, který umožňuje konečné nastolení opravdového konsenzu.
Párování. Tendence ke ztrátě ústředního smyslu utváření komunity je hluboce zakořeněná. A párování je v tomto ohledu vskutku častou pastí. Aliance, ať už vědomé či nevědomé, mezi dvěma či více členy, jsou velmi často pro přirozený vývoj skupiny překážkou.
Do skupin, které budují komunitu, pravidelně vstupuje jeden či více manželských nebo mileneckých párů či skupin přátel. Často — zvláště během etapy chaosu - si takové páry mezi sebou začínají pošeptávat. Pak, když skupina toto chování ignoruje, musím říci: „Divím se, že skupinu nezajímá, co si Betty a Jane mezi sebou šeptají. Necítí se skupina vyloučena - nechovají se Betty a Jane, jako bychom my ostatní neexistovali?"
Často se mezi dvěma členy skupiny vyvine během, budování komunity romantický vztah. Někteří opravdu přicházejí do seminářů, aby tam našli romanci. Není nutno od toho odrazovat. Když ale takové chování začíná narušovat integritu skupiny, musí být určeny hranice. Mohu říci: „Johne a Mary, jsme okouzleni z toho, že se mezi vámi vyvinul takový cit. Ale skupině se možná zdá, že jste tak zaměstnáni líbeznými pohledy, že ostatním nevěnujete dost pozornosti. A protože během přestávek spolu můžete trávit tolik času, kolik jen chcete, měla by možná skupina zvážit, zda byste během shromáždění neměli sedět každý zvlášť."
Problém párování může být obzvláště intenzivní v takových seminářích, které jsou ustanoveny k tomu, aby vybudovaly komunitu z již dříve rozdělených skupin. Tak například mí kolegové i já jsme byli několikrát požádáni, abychom, „dali dohromady" studenty a profesorský sbor, profesorský sbor a administrativní pracovníky riebo administrativní pracovníky a rodiče a podobně. Obecně takové podskupiny začnou sedět pospolu - vytváří blok. Není nezbytné nařizovat jim, aby změnili zasedací pořádek. Je ale zcela zásadní ukázat, kdy a jak se vzájemně vylučují ze svého středu. Opravdovou radostí komunity vlastně je, když vidíte, jak se rozdělené skupiny rozpadají a studenti sedí mezi učiteli, úředníci mezi studenty, Staří mezi mladými.
Stejně destruktivní je párování i v komunitách dlouhodobých. Náboženské komunity - konventy a řády - se drží pohromadě mnohem větší Silou než komunity světské. Nejdůležitějším důvodem této skutečnosti je, že mniši a jeptišky se očividně shromažďují s cílem, který je vyšší, než je prostá radost z bytí pospolu. I tak Často na tento vyšší čil zapomínají. Dvě novicky, dejme tomu sestry Susan a Clarissa, mohou uzavřít pevné přátelství. Tráví spolu co nejvíce volného času, neboť svou společnost shledávají mnohem příjemnější než společnost ostatních abatyší. Celé se to ale nenápadně kazí. Ostatní jeptišky se Stávají ve styku s nimi podrážděné. Ony dvě mají pocit, že začínají stát mimo důležitá rozhodnutí. Nakonec si zarmoucená sestra Susan stěžuje matce představené, že ona a Clarissa byly vyloučeny z komunity.
„Možná je to trochu jinak," řekne jí představená. „Mezi tebou a Cla-rissou se vytvořilo tak intenzivní přátelství, že se zdá, jako byste sé staraly jen samy o sebe. Možná, že když jste věnovaly tolik pozornosti svému vztahu, vyloučily jste vy dvě své sestry. Připravily jste je o svou pozornost a energii. Alespoň mi to tak říkají. Přátelství může být úžasné, ale už za starých časů jsme měly postulát, který mimořádně těsná přátelství zakazoval. Ted dáváme obvykle přednost tomu, abyste na to, co je pro vás nebezpečné, přišly samy. Nebude to lehké, Susan, ale chci ti navrhnout, abyste se s Clarissóu zeptaly samy sebe, zda jste kvůli svému přátelství nezapomněly na komunitu jako celek a na to, proč tu vlastně jste."
Závislost. Ze všech předpokladů vyhýbání se úkoluje závislost nejvíce "zničující. Je to také nejtěžší věc - často nesnesitelně těžká - s jakou musí vedoucí skupin bojovat.
Mí kolegové a já jsme museli tento boj podstupovat od samého počátku tvoření komunit. V úvodní literatuře jsffie již dopředu účastníky informovali, že zážitek bude spočívat spíše v poznání skrze zkušenost a ve sdílení než v didaktice. Na počátku semináře jsme jé iíá to~ znovu upozornili. „Komunita nemůže existovat, když členové spoléhají na to, že je vedoucí bude učit nebo nést jejich břímě/' říkáme. „Nikdo z nás nemá menší ani větší díl zodpovědnosti za zdar společné práce."
Skupiny ale zprvu nepřijímají úděl být (i když pouze relativně) bez vůdce nijak nadšeně. Lidé daleko raději spoléhají na vůdce, který jim nká^ojnají dělat, než aby se rozhodovali sami za sebe, ačkoliv to nijak nepřispívá k jejich zralosti -_ve skutečnosti je to překážkou v jejich vývoji. Navzdory všem pokynům skupiny rychle sklouznou k předpokladu
vyhýbání se úkolu závislostí. A dokud z toho skupina nevyroste - dokud se nestane komunitou, skupinou samých vůdců - nebudou její členové téměř bez výjimky svému monoautoritativnímu vůdci rozumět ani jej schvalovat. Opravdu, jejich touha po autoritativní postavě nebc^ otcovské postavě může být tak silná, že obrazně ukřižují vedoucího, který odmítne přistoupit na jejich požadavky.
Není lehké být ukřižován - ani obrazně. Obvykle je to však nutné. Ukřižování není jen dynamickým dějem, který se udál jedinečně velkému vedoucímu před dvěma tisíci lety. Je to zvláštní druh zákona. Během výcviku vedoucích skupin budujících komunitu jim zas a znovu říkám: „Musjtje bytochotni a schopni pro skupinu zemřít." Neexistují ale slova, která by je dokázala připravit na bolestivou zkušenost spojenou s pomluvami, kterými ho skupina zasype, když se odmítne stát „Velkým otcem". Problém spočívá v otázce naší pravé definice pojmů „síla" a „slabost" ve vedení skupiny. Aby lidi uvedl do opravdové komunity, musí je opravdový vedoucí odradit od jejich závislosti, a může se stát, že není jiný způsob, jak to udělat, než odmítnout vedení. Paradoxně je v tomto smyslu silným vedoucím ten, kdo je ochoten riskovat - nebo dokonce vítá - obvinění, že ve svém vedení selhal. K obvinění dojde vždy. Někdy je mírné. Někdy je téměř vražedné.
Při takové příležitosti přišla kolegovi na mysl historka o rabínovi. Začlenili jsme ji do naší příručky, abychom ji používali v těch děsivých obdobích, kdy se skupiny, které odmítly prázdnotu, zmítají v chaosu a svalují vinu za svůj stav na vedoucího. „Rabín se ztratil v lese," řekl můj kolega svému semináři. „Tři týdny hledal a hledal, ale nemohl se dostat ven. Nakonec jednoho dne narazil na skupinu lidí ze své synagogy, kteří se také ztratili. Rozradostněni vykřikovali: ,Rabi, jak je úžasné, že jsme tě našli, Ted nás můžeš vyvést z lesa.' ,Je mi líto, to nemůžu,' odpověděl rabín, ,neboť jsem se ztratil jako vy. Jediné, co můžu udělat - protože jsem ztracený déle než vy - je ukázat vám tisíce cest, které z lesa nevedou. S touto malou pomocí, budeme-li spolupracovat, bychom snad mohli najít cestu ven spolu.'"
Poučení není nijak nejasné. Přesto je nepochopitelné, jak málo ta historka pomáhá. Spíše ji skupina připíše k seznamu provinění: „Kromě toho," sdělí svému vedoucímu, „vyprávíš pitomé historky."
Pro vůdce nejsou nejtvrdším oříškem ani tak hřeby, které zatlučou ostatní; je jím sebeobětování. Jde o pokušení být tím vůdcem, po němž skupina volá. Ti, kteří k takovému postoji tíhnou, jsou zvyklí být vůdci. Mnohem jednodušší je pro nás vyučovat a dělat kázání než mlčet. Průběžně se tedy musíme zbavovat potřeby vést. Skupina se většinou stala komunitou po tom, co jsem se vzdal a pomyslel si: „Tentokrát to nevyjde." Nemyslím si, že by toto načasování bylo náhodné. Budování komunity vyžaduje, aby ti, kteří jsou zvyklí být vůdci, byli upřímně ochotni vstoupit do stavu bezmocnosti. Vynucuje si, abych se zbavil své potřeby-mluvit, své potřeby neustále pomáhat, své potřeby být guru, své touhyř vypadat jako hrdina, svých rychlých a snadných odpovědí, své protek- % torské poznámky. Skupina se ale může naučit, jak má vstoupit do^ prázdnoty, jen tehdy, když je její vůdce s to prázdnotu praktikovat.
Tu obtížnost dobře vyjádřil jeden velmi úspěšný protestantský duchovní ve středním věku, kterému jsem pomáhal při výcviku. Poté, co vedl svou první skupinu budující komunitu, napsal: „Uvědomoval jsem si, že jste nám říkal, že se to často povede až poté, když dojdete k závěru, že jste selhal. Ale nepomáhalo to. V sobotu večer jsem zavolal své ženě a řekl jí, že se na tu práci nehodím. Přestěhoval jsem svůj vůz tak, abych mohl vyjet jako první. Přesto jsem ještě zůstal. Jsem mistrem manipulace. Během noci jsem pořád myslel na to, že musí být ještě ně-1 jaký trik, který bych mohl použít. Až po svítání jsem si konečně uvědomil, že jsem o křesťanství nic nevěděl. Nevěděl jsem nic o ukřižování. \ Nevěděl jsem nic o umírání vlastního ega. A v tom okamžiku jsem zemřel. Po snídani jsme se stali komunitou."
Ověřené pravidlo říká, že čím více do jisté věci investujete, tím více z ní můžete získat. Tak může i určený vedoucí skupiny získat více než ostatní účastníci. Jeho ukřižování může být větší, a větší může být i jeho výtěžek. Můj přítel toto téma shrnul: „Lidé říkají, že od doby, co jsem se vrátil, jsem vyzrálejší - jemnější. Cítím se podivuhodně dobře. Možná je to šílené, ale ano, chci to udělat znovu."