Rupert Sheldrake
(narozen 28. června 1942) je anglický biochemik a fyziolog rostlin. Je známý návrhem neortodoxního popisu
morfogeneze a výzkumy v oblasti parapsychologii.
Jeho knihy a studie vycházejí z jím vytvořené teorie morfické
rezonance (anglicky morphic resonance) a týkají se témat jako je vývoj a chování živočichů a rostlin, paměti, telepatie, vnímání a poznávání obecně. Mezi jeho publikace patří A New Science of Life (1981), Seven Experiments That Could Change the World (1995, česky „Sedm experimentů, které by mohly změnit svět“,
Elfa, 2005 ), Dogs That Know When Their Owners Are Coming Home (1999, česky „Váš pes to ví“, Rybka Publishers, 2003), a The Sense of Being
Stared At (2003).
Život
Rupert Sheldrake se narodil v nottinghamském hrabství ve střední Anglii do rodiny metodistů. Otec jakožto amatérský přírodovědec a mikroskopista syna podporoval v jeho zájmu o živou přírodu. Na anglikánské internátní střední škole si Sheldrake posléze vybral zaměření na přírodní vědy. S podporou stipendia studoval dále biochemii na cambridgské
Clare College, kde získal univerzitní cenu za botaniku. Po studiu filozofie a dějin přírodních věd na Harvardově
univerzitě (na něž získal grantovou podporu spolku Franka Knoxe, určenou studentům z Austrálie, Kanady, Nového Zélandu a Velké Británie) se vrátil do Cambridge, kde získal doktorský titul v oboru biochemie.
článek z knihy Teorie morfické rezonance-nová věda o životě
Morfická rezonance a kolektivní paměť
Přednáška dr. Ruperta Sheldrakea na 12. Mezinárodní transpersonální konferenci, konané u Praze 20. až 25. června 1992.
Překlad Vlastimil Marek.
Naskenováno a převedeno na text pomocí OCR z knihy Teorie morfické rezonance - nová věda o životě, vyd. Nakl. Elfa v r. 2002.
Dnes bych vám chtěl předložit hypotézu, že příroda má paměť a že to, o čem obvykle uvažujeme jako o
zákonech přírody, mohou být spíše zvyky. Uvedu příklad: vyrobíte-li novou chemickou látku, předpokládá se, že doba její krystalizace je předemdána (v souladu s přírodními zákony) a měla by být vždy stejná, at proces krystalizace probíhá poprvé, podruhé či pomiliónté. Zákony přírody jsou neměnné a procesy jimi řízené nelze nijak ovlivnit — to je obvyklý názor.
Já naproti tomu předkládám tezi, že jakmile je látka poprvé vyrobena, vytváří zároveň i zárodek zvyku.
Průběh druhé krystalizace bude ovlivněn procesem, který nazývám morfická rezonance; proces třetí krystalizace
pak bude ovlivněn předchozími dvěma procesy a tak dále. Akumulativní paměť, kterou je možno
nalézt ve světě všude kolem nás, způsobuje, že nová látka by měla postupem času kdekoliv na světě krystalizovat rychleji. Je budována paměť, zvyk. A nové chemické látky opravdu napodruhé všude na světě krystalizují rychleji. Vědci to obvykle vysvětlují anekdotami, tvořícími mezi chemiky dnes již jakýsi folklór. Nejrozšířenější je tvrzení, že fragmenty krystalů jsou přenášeny z laboratoře do laboratoře na vousech chemiků.
Já předkládám tvrzení, že krystalizace se zrychluje i bez přičinění migrujících
vousatých chemiků, anebo i když je vzduch v laboratoři absolutně bez prachových částic (protože další
teorie předpokládá, že krystalové zárodky jsou přenášeny v atmosférickém prachu).
Představa paměti v přírodě je samozřejmě velmi radikální, nekonvenční a kontroverzní. Přesto si myslím,
že bychom ji měli seriózně uvážit.
V současné době se věda ocitá v krizi, poněvadž její dvě základní pojetí skutečnosti vytvářejí konflikt.
První pojetí je představa věčnosti: nic se nikdy nemění. Tento názor dominuje už velmi dlouho, zejména
ve fyzice. Již staří Řekové, a zejména pythagorejci, považovali matematiku a jí postulované zákony za věčné,
neměnné pravdy. Platón zahrnul tyto koncepce do své teorie věčných forem či idejí. Neoplatónské ideje se
pak v době renesance staly základem moderní vědy vůbec. Zakladatelé moderní vědy, Koperník, Kepler,
Newton, Descartes a další věřili, že věda hledá a nalézá věčné matematické principy. Pro ně byl (a pro
mnohé současné matematiky dosud je) Bůh matematikem; představa, že přírodní zákony jsou věčné, měla
silný teologický i metafyzický základ. Většina vědců o tom vůbec nediskutovala, a důsledkem toho je, mimo
jiné, i přesvědčení, že kterýkoliv experiment by měl kdekoliv na Zemi dát vždy stejné výsledky.
Druhým modelem je evoluční teorie, podle níž se vše vyvíjí. Tento model má svůj původ v tradičním židovském
kulturním dědictví. Na rozdíl od jiných tradic Židé věřili, že historický proces se vyvíjí v čase. Řekové,
Indové a jiní věřili, že čas je cyklický a že historie se opakuje v cyklech — včetně velkých kosmických
cyklů. Židé naproti tomu zdůrazňovali pojetí historického procesu jako cesty; prototypem je mytické putování
židovského národa do Země zaslíbené. Podle židovské a křesťanské apokalyptické literatury přijde v
budoucnu ,ona doba`, milénium, království Boží, a historie provždy skončí. Tato myšlenka byla během 17.
století sekularizována a dala vzniknout představě pokroku dosažitelného vědou a technologií. Stejná myš-
lenka vlastně převládá i v tak rozdílných systémech, jako je marxismus nebo nedávno vzniklé hnutí ,new
age`, což je jen jiný směr myšlení předpokládajícího, že historie vede k nějaké nové životní kombinaci.
Tyto ideje vedly k modelu pokroku lidstva. Na konci 18. století souhlasila většina lidí s názorem, že lidská
rasa i společnost se vyvíjejí, zatímco zbytek přírody je statický.
V polovině 19. století se objevila idea biologické evoluce. Díky Darwinovi pak byla všeobecně akceptová-
na a přispěla k přesvědčení, že vývoj lidstva je součástí vývoje přírody. Někteří filozofově začali uvažovat o
tom, že se možná vyvíjí celý vesmír. Tomu však fyzikové okamžitě oponovali tvrzením, že vesmír se nevyví-
jí, že je to naopak jen věčný stroj, který se spíše pomalu opotřebovává až ke své definitivní termodynamické
smrti; vesmír se rozkládá, zatímco člověk se vyvíjí.
Teprve v šedesátých letech tohoto století se k evoluční teorii přiklonila i fyzika svou teorií velkého třesku
— představou vesmíru, který začal jako velmi malý a od svého vzniku se postupně rozpíná, vytvářeje nové
struktury a formy jako rozvíjející se organismus.
Do šedesátých let byl vesmír v představách vědců věčný a neměnný, a tak představa věčných přírodních
zákonů dávala smysl. Pokud se však vesmír vyvíjí, proč by se neměly zároveň vyvíjet i přírodní zákony? Mimochodem, začneme-li uvažovat o přírodních zákonech do hloubky, dříve či později zjistíme, že je to koncept
velmi antropocentrický. V 17. století to bylo jasné: Bůh byl pánem vesmíru a jeho zákony platily všude a
pro všechno. Nejenže stvořil přírodní zákony, ale byl též všudypřítomný a vykonával jakousi nepřetržitou
opravárenskou službu. Přestaneme-li však uvažovat o Bohu jako o kosmickém zákonodárci, proč bychom
pak vůbec měli věřit v nějaké zákony přírody?
Myslím, že je třeba změnit metaforu: navrhuji metaforu zvyku. Věci a jevy se možná pravidelně opakují;
příroda opakuje své vzory, protože si zvykla. Zvyky vyplývají z procesu přirozeného výběru, a tudíž i ony se
mohou vyvíjet, přičemž úspěšné vzory aktivit se mohou opakovat a postupně stát zvykem. Existují-li však v
přírodě zvyky, musí mít příroda i nějakou formu paměti. Na paměti závisejí i naše vlastní zvyky, které jsou
většinou nevědomé, což vede k závěru, že paměť přírody není o nic více vědomá než paměť lidská. Tvrdím,
že v přírodě existuje vrozený proces budování paměti, jehož základním prvkem je to, co nazývám morfickou
rezonancí.Morfická rezonance je vliv podobného na podobné, jenž přesahuje prostor a čas. Podobné věci navzájem rezonují na základě podobných struktur či vzorů, především vibračních vzorů aktivity. Chemická látka rezonuje s podobnou chemickou látkou, která již existovala předtím, a je jí ovlivněna. Příslušník určitého biologického druhu, například žirafa, je ovlivněn morfickými rezonancemi vytvořenými jeho předky. Každá žirafa
je tedy ovlivňována kolektivní pamětí svého rodu a druhu, a zároveň ji sama ovlivňuje.
Všechny organismy j sou podle mne řízeny a organizovány morfickým polem (z řeckého ,morphis` — forma).
Morfické pole je organizačním polem systému. Každý krystal má svůj druh morfického pole, každý
tvor má svůj druh morfického pole, a stejně tak má své vlastní morfické pole každý orgán, každá tkáň, každá
buňka, každá organela, každá molekula uvnitř těla. Existují nesčetné hierarchie polí v polích. Celá příroda je
vybudována ze systémů v systémech, včetně systémů planet, hvězd atd. Každý tento systém má své vlastní
morfické pole, které jej organizuje podle zvyků příslušného druhu. Protože se některé systémy opakovaně
vytvářej í již po několik milionů let, jako je tomu například v případě atomu vodíku či krystalu soli, vytvo-
řily vzory, které se opakují natolik dominantně, že se staly efektivně fixními. Chovají se tedy, jako by podléhaly
věčným zákonům.
Opravdový a zřejmý rozdíl mezi teoriemi konvenčními a tou mojí můžeme pozorovat u nově vzniklých
systémů a vzorů chování a činností. Pomocí teorie morfických polí můžeme sledovat vznikání nových zvyků
a vyhodnotit je na základě experimentů. Zmínil jsem se již o pokusech s krystalizací, avšak stejně tak se tato
teorie dá aplikovat v oblasti chování zvířat a biologické morfogeneze — vývoje forem. Jestliže například v
Praze naučíme krysy nějaký trik, pak by měly být krysy všude na světě schopny naučit se tentýž trik rychleji.
V odborné biologické literatuře jsou uvedeny důkazy, že se tak opravdu děje. Shrnul jsem je ve svých knihách
A New Science of Life (Teorie morfické rezonance) a The Presence of the Past (Přítomnost minulosti). Je až šokující, kolik již existuje důkazů potvrzujících tuto teorii.
Stejná pravidla však platí i pro oblast lidského chování. Děti se učí hrát videohry tím snadněji a rychleji,
čím více jich hrají. Lidé stále lépe zvládají nové sporty, například windsurfing. Dá se říci, že náš proces učení je usnadněn morfickou rezonancí s tím, co se již někdo před námi naučil.
V této oblasti byla má teorie testována nejintenzivněji. První experimenty byly uskutečněny v rámci
mezinárodní soutěže, vypsané organizaci Tarrytown Group v New Yorku, která nabídla odměnu deseti tisíc
dolarů nejlepšímu experimentu, který by bud' potvrdil anebo vyvrátil mé hypotézy. Některé výsledky byly
velmi zajímavé. Ještě předtím vypsal podobnou soutěž i britský časopis New Scientist a nabídl (poněkud
skromnější) cenu za návrh nejlacinějšího testu mé teorie. To mne přivedlo na myšlenku, že některé velmi
dobré experimenty mohou být skutečně provedeny při velmi nízkých nákladech, a experimenty, nevyžadující
peníze, může provádět téměř kdokoliv. A opravdu: snad nejzajímavější experimenty byly provedeny
studenty. V současné době probíhá další výzkum morfických rezonancí na univerzitách v Evropě, na Novém
Zélandu a v Americe.
Nemohu se zde zmiňovat o všech pokusech, a tak uvedu jen jeden z těch nejlépe reprodukovatelných, byt
ne nejlepších. Na katedře psychologie Nottinghamské univerzity byl uskutečněn test s řešením křížovek.
Monica Englandová vycházela z předpokladu, že pokud morfická rezonance existuje a funguje, mělo by být
snadnější vyluštit křížovku v novinách den potě, co vyšly, než v tentýž den. Podařilo se nám přesvědčit re
dakci deníku Evening Standard, aby poskytla křížovku účastníkům experimentu den před vydáním, a studenti
v Nottinghamu byli testováni den před a den po otištění křížovky v Londýně. Současně byli testováni
při luštění kontrolní křížovky, která v té době otištěna nebyla. Ukázalo se, že schopnost luštit křížovku, jež
vyšla den předtím, byla opravdu vyšší, a to asi o dvacet pět procent.
Podobné testy proběhly í v dalších novinách a časopisech, včetně televize (pokusím se je všechny shrnout
v dodatku k dalšímu vydání knihy Teorie morfické rezonance); další experimenty probíhají. Domnívám se, že
bude-li hypotéza potvrzena dalšími důkazy (což se také děje), mohlo by to vést k docela zajímavým aplikacím
v oblasti učebního procesu a vzděláváni.
Teorie morfické rezonance by se měla promítnout i v oblasti teorie dědičnosti. Dědičnost by byla vý-
sledkem nejen chemických
programů DNA, ale i morfických rezonancí předešlých generací příslušníků daného rodu nebo druhu.
Myslím, že role chemických genů byla značně přeceněna. Předávají sice organismům chemické dědictví,
avšak způsob, jak jsou takto vzniklé chemické prvky organizovány, tj. forma, jakou na sebe berou, stejně jako
i způsoby chování organismů, jsou podle mne primárně řízeny morfickými poli a morfickými rezonancemi.
Dědičnost tedy zahrnuje jak genetický kód, tak morfickou rezonanci.
Také evoluce probíhá rychleji, jelikož nové formy a vzory chování se mohou šířit mnohem rychleji, než
připouští konvenční neodarwinistická evoluční teorie, která je založena na náhodných genetických mutacích,
následovaných generacemi přirozeným výběrem. Krysy se učí reagovat lépe a rychleji v průběhu několika
dnů — nepotřebují k tomu dobu několika generací.
I v oblasti lidské společnosti naznačuje tato teorie možnost rychlejšího rozšíření nových myšlenek a postojů.
Pokud jde o evoluci, potvrzuje mou teorii také několik zajímavých příkladů rychlého šíření určitého typu
chování. Snad nejznámější je případ sýkorek, které kradly smetanu z lahví mléka.
Na počátku dvacátého století začalo být v Anglii lidem ráno doručováno lahvové mléko ke dveřím jejich
domů. Asi o dvacet let později začaly sýkorky modřinky na jihu v Southamptonu proklovávat aluminiově
uzávěry těchto lahví a pít z nich smetanu. Velmi brzy se této dovednosti naučily sýkorky po celém městě. Po
nějaké době se tento zvyk rozšířil i do dalších měst a podařilo se ho úspěšně monitorovat. Vzhledem k tomu,
že se sýkorky zdržují po celý svůj život jen okolo jednoho místa a nestěhují se, uvažovalo se tenkrát o tom, že
sýkorky objevovaly nezávisle na sobě znovu a znovu totéž v různých částech Anglie. Vyskytly se i teorie, že
ptáci se tak úspěšně učí pomocí telepatie. Já navrhuji jiné řešení: morfickou rezonanci. Zajímavý vývoj však
nastal ještě později, kdy začaly proklovávat uzávěry mléčných lahví i holandské sýkorky. Naneštěstí v době
druhé světové války přerušila invaze německé armády na dlouhou dobu dodávky mléka, které pak byly
obnoveny až v roce 1948. Sýkorky se dožívají maximálně dvou až tří let, takže v tě době už nežila ani jedna,
která by si pamatovala předválečný zlatý věk smetany zadarmo. Nicméně přesto se holandské sýkorky bě-
hem dvou až tří let opět naučily proklovávat uzávěry mléčných lahví. To je jev, který se (uvažujeme-li o něm
z hlediska morfických rezonancí) dá očekávat, a zcela odpovídá tomu, co zde předkládám.
Další oblastí, kde má teorie morfických rezonancí mnoho možných aplikací, e paměť. Morfická rezonance
funguj e na základě podobnosti. Čím podobnější je něco tomu, co se již událo předtím, tím efektivnější bude
rezonance. Všeobecně pak platí, že organismy jsou nejpodobnější samy sobě — například já se podobám sám
sobě z doby před půl rokem více než komukoliv z vás. Obecně řečeno, nejspecifičtější morfická rezonance
ovlivňující organismus je dána stavem tohoto organismu v minulosti. Seberezonance je dominantním druhem
morfické rezonance.
Seberezonance umožňuje určitému konkrétnímu druhu (stabilizovaným morfickým polem) stále udr-
žovat víceméně stejnou formu, přestože se v organismu mění chemické látky a buňky. V oblasti chování
umožňuje organismům ,vyladit se` na své minulé vzorce. Například nasednu-li do auta a začnu řídit, vstoupím
do příslušného morfického pole díky podobnosti mnohokrát opakovaných podmínek a vlastních
činností; jde tedy o jakýsi paměťový zvyk, přenášený morfickou rezonancí.
Myslím, že totéž platí i pro pamatování si faktů nebo událostí. Morfickou rezonancí jsme ,laděni` na to, co
se nám přihodilo v minulosti; jsme vysílačem i přijímačem ozvěn minulosti. Morfická rezonance se prolíná
časem. Jinými slovy, paměť nemusí být nutně obsažena jen v našich mozcích — funguje v závislosti na morfických
rezonancích a na tom, jak se dokážeme naladit na předešlé aktivity mozku. Paměť nemusí tedy nezbytně
znamenat ,skladování` stop minulých událostí.
Všichni jsme byli vychováni ve víře, že paměť je nějak obsažena v mozku. 1 to je důkaz, jak moc jsme
ovlivněni dosud převládajícím názorem materialistické a mechanistické vědy, podle níž je mysl jen aspektem
mozku. Většina lidí, včetně těch, kteří nemají s vědou vůbec nic společného, to považuje za garantované. Přitom
pro to neexistují žádné důkazy; existuje naopak dlouhá řada neúspěšných pokusů (a miliony pokusných
zvířat obětovaných na oltář vědy), které byly jen marnou snahou vědců nalézt v mozku sídlo paměti.
S pamětí je to spíše jako s televizorem: když k vám přijdu na návštěvu a pokusím se ve vašem televizoru
zjistit, co vysílali minulý týden, nenaleznu o tom žádné stopy. Televizor neponechává stopy; dokáže se naladit
na vysíláni, ale neskladuje je. Domnívám se, že v tomto příměru je mozek spíše jako televizor než videorekordér.
Možná se zeptáte, proč po úrazech hlavy dochází k výpadkům či dokonce ztrátě paměti. To však
není tak těžké vysvětlit. Pomohu si opět analogií s televizorem: vyjmete-li z něj třeba součástky, zprostředkovávající zvuk, nic neuslyšíte, ačkoliv televizor i nadále přenáší obraz.
Pokud se tedy můžeme naladit na své vlastní vzpomínky, měli bychom být schopni se naladit i na vzpomínky
jiných lidí. Já myslím, že tak opravdu činíme; neustále se ladíme na paměť mnoha jiných lidí. Je tu jakási
kolektivní paměť, na kterou jsme všichni napojeni. Mnoho lidí to už tuší nebo zná, například z Jungovy
teorie o kolektivním nevědomi. Vzato z hlediska morfických polí, pokud by kolektivní paměť neexistovala,
museli bychom jí vynalézt.
Jung uvažoval o kolektivním nevědomí lidí. Já se domnívám, že kolektivní nevědomí je část mnohem
obecnějšího procesu, součást přírody. Z hlediska konvenční teorie mechanistické vědy je Jungova teorie nesmyslná a dosud není většinou vědců brána vážně. Přesto však je prakticky využívána například v oblasti
psychoterapie a zejména transpersonální teorie.
Z hlediska morfické rezonance je Jungova teorie nesmírně důležitá. Kolektivní paměť je základním aspektem
toho, kdo jsme a jací jsme, což vede k dalším dosti překvapujícím závěrům. Například dokážeme-li se
naladit na společnou paměť mnoha lidí žijících v minulosti, možná bychom se dokázali naladit i na zcela
konkrétní lidi, kteří žili před námi, a pomoci morfické rezonance vyvolat vzpomínky na jejich životy. Profesor
N. Stevenson z univerzity ve Virginii zdokumentoval vyprávění celé řady dětí, které sí pamatují příhody
z minulého života. Ačkoliv byly jejich vzpomínky ověřeny, nelze je vysvětlit žádným konvenčním způsobem.
Množství dalších důkazů lze nalézt v oblasti hypnotické regrese (vyvolání vzpomínek na minulé životy
hypnózou). Skeptici a vědci obvykle tvrdí, že to není možné, a že jsou tudíž jakékoliv takové důkazy chybné,
což je postoj, který se dá shrnout slovy: "Nemůžeme to vysvětlit, tudíž to neexistuje." Stejně chybná mi připadá
i reakce zastánců opačného tábora, kteří říkají, že tímto je potvrzena teorie o reinkarnaci. Domnívám
se, že existuje střední cesta: akceptovat existenci vzpomínek na minulé životy ve smyslu naladění se na minulost.
Problém paměti je spojen i s dalšími souvislostmi, například s teorií o životě po smrti. Všechna velká ná-
boženství, pokud vím, naznačují, že po tělesné smrti nastane jakási další forma existence — ať už v podobě
stínů v podzemní říši mrtvých, nebo jako posmrtný život ve smyslu židovské a islámské tradice, anebo jako
reinkarnace či znovuzrození. Žádná z těchto teorií by však nedávala smysl, pokud by byl sídlem paměti mozek,
protože pak by zároveň se zánikem mozku musely zaniknout i všechny vzpomínky.
Mám dojem, že materialisté mají rádi teorii paměti v mozku ne proto, že by pro ni měli důkazy (ba právě
naopak), nýbrž pro-to, že je v podstatě tak jednoduchá a protinábožensky použitelná. Pokud by byla paměť
jen v mozku, pak by v okamžiku, kdy mozek zanikne, nastal naprostý konec. Pak by ovšem nedával smysl
ani ,poslední soud`, neboť by před ním člověk stanul s naprostou nevědomostí o tom, kdo vůbec je a co kdy
dělal.
A dostáváme se k další oblasti, ve které se mění a posouvají hranice mezi vědou a náboženstvím, mezi
,normálním` a paranormálním — k telepatii. Ve světě morfických rezonancí přestává být totiž telepatie ně-
čím, co šokuje. Často se mne lidé ptají: "Co vlastně přináší morfická rezonance nového? Není to jen pouhá telepatie?"
Z vědeckého hlediska je ,jen pouhá telepatie` dosti slabý argument, ačkoliv lze připustit, že morfická
rezonance má s telepatií leccos společného. Teorie morfické rezonance však pracuje s mnohem
obecnějšími principy; nehovoří o krystalu ovlivňujícím jiný krystal telepatií.
Hypotéza morfických rezonancí a polí má i dalekosáhlejší důsledky. Lze dokonce říci, že morfickými poli
jsou organizovány a řízeny i celé společnosti — toto téma rozvádím ve své knize The Presence of the Past (Pří-
tomnost minulostí).
V této souvislosti se bych se rád zmínil o rituálu. Je všeobecně známo, že každá společnost má své rituály.
Jsou to opakované vzory činností majících určitý řád, a jejich cílem je obvykle vyvolat nějakou minulou udá-
lost nebo se na ni psychicky ,napojit`. Lidé dělají v rituálech dobrovolně určité věci, a to přesně tak, jak byly
dělány již předtím v minulosti. Užívají stejné pomůcky, stejný jazyk (například v hinduistické tradici je to
sanskrt), stejné vůně, stejná gesta, stejná místa, stejná jídla, a tak pomoci rituálu obnovují určitý vzor chování
svých předků, čímž se na ně napojují. Rituálem vlastně lidé potvrzují, že existuje něco jako ,přítomnost minulosti`
— minulost se pro účastníky rituálu stává přítomností. Je to jakýsi kolaps času. Z hlediska konvenční
vědy je to ovšem jen nesmysl a přežitek, ale z hlediska morfických rezonancí to dává zřetelný smysl.
Konzervatismus rituálu vytváří dokonalé podmínky pro morfickou rezonanci mezi účastníky v současnosti
a těmi, kteří totéž činili v minulosti.
Tato hypotéza je součástí širších změn paradigmatu, kterých jsme nyní svědky a které jsem shrnul ve své
knize The Rebirth of Nature (Tao přírody) . Píšu v ní o pojetí přírody jako živé bytosti, o ideji Země — Gaie a celého vesmíru jako živoucího organismu.
Věda sama v poslední době transformuje svou mechanistickou představu přírody a postupně ji, jak vě-
řím, přetváří v novou vědu o živé přírodě. Nemám zde prostor pro podrobnější úvahu, a tak se zmíním jen o
jednom aspektu, jenž spojuje teorii morfických rezonancí se současnými změnami ve vědě o přírodě o pamě-
ti místa.
Všechny tradice měly své způsoby, jak hodnotit kvalitu určitého místa v krajině, a věděly, že každé místo
má svou vlastní kvalitu. Staří Římané to nazývali pojmem ,genius loci` — duch místa. Všichni víme, že různá
místa mají různou atmosféru a vyvolávají různé pocity. Mechanistická věda však nenabízí nic, co by nám pomohlo
tyto věci pochopit. Z hlediska teorie morfických rezonancí je možné uvažovat o tom, že každé místo
má své morfické pole, které má (díky seberezonanci) i svou paměť.
Zpočátku jsem si myslel, že uvažovat o polích určitých míst je příliš odvážné, ale pak jsem si uvědomil, že
vlastně sám pojem ,pole` vychází z představy krajiny (polí a křovin mezi nimi) a poprvé byl použít Faradayem,
jen.ž si ho de facto vypůjčil ze zemědělství. Nejrozšířenější definicí pole je ,region vlivu, region aktivity`.
Připustíme-li možnost, že existují morfická pole míst a území, mohlo by to pomoci vysvětlit ledacos z tradičního
umění geomantie (vzájemných vztahů různých částí různých míst v krajině), ale také to, čemu
bychom mohli říkat ,paměť místa`. I místo může mít paměť.
Na určitém místě se může udržovat i kolektivní paměť, na kterou se pak lidé mohou naladit. Vysvětlovalo
by to řadu pověr a báchorek, tradovaných o některých místech. Říká se, že někde straší, že některá
místa jsou začarovaná, protože se tam v minulosti něco stalo. Říká se ale také, že některá místa mají pozitivní
vliv — například místa, kde se narodili slavní lidé, nebo místa, kde byli osvíceni světci a kde se od té doby
modlí již celé generace lidí. Tato posvátná místa jsou na celém světě tradičně cílem poutí.
Tradici poutí v severní Evropě bohužel potlačila protestantská reformace, protože ji považovala za pohanskou.
Domnívám se, že to mělo značný dopad na nás všechny. Podle mého názoru nelze tento základní
instinkt na dlouho potlačit, a proto během několika generací Angličané vynalezli turistiku. Turisté navštěvují
zámky, chrámy, svaté hory a podobně — turistika je vlastně sekularizovanou poutí. Jelikož jsou to však vzdě-
laní a moderní lidé, jsou odcizeni od míst, na která putují, nedokáží se tam pomodlit nebo zažehnout svíčku;
nedokáží vyvolat ,ducha` onoho místa. Turisté jsou takovými místy neustále přitahováni a učinili z nich turistické
atrakce, ale jakmile tam přijdou, nedokáží adekvátně navázat kontakt s tím, čím vlastně byli přitahováni.
Mechanistická věda nevidí v přírodě nic posvátného ani živoucího. Podaří-li se nám však obnovit ideu
živoucí přírody jako celku, budeme pak schopni obnovit i svůj vztah k přírodě, a to nejen teoreticky, ale i
prakticky. Je to možnost, jak bychom mohli obnovit pocit posvátnosti planety Země. Jeden ze způsobů, jak
změnit stávající paradigmata špatně fungující společnosti, je tedy evidentní: změňme turistiku opět v poutě.
Teorie morfické rezonance je teorie vědecká, a jako taková by měla být ověřena či popřena vědeckými
metodami. Je však zároveň součásti obecnějšího společenského hnutí za změnu přístupu k životu a k přírodě.
At už se ukáže, že morfické rezonance jsou teorií správnou či nikoliv, jsem přesvědčen, že z hlediska pří-
padné pozitivní změny paradigmatu je chápání přírody jako živého organismu naprosto rozhodující. A domnívám
se, že tyto změny idejí jsou pravděpodobně i základní podmínkou našeho přežití.