Platón
se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj
původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a
její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a
Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii.
Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Perikleova.
S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.
Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Poté, co byl jeho učitel roku 399 př. n. l. odsouzen a popraven, odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicílii, do Egyptaa do Kyrény. O cestách na Sicílii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listu, jediném zachovaném autobiografickém textu.
Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let.
Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Perikleova. S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.
Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Poté, co byl jeho učitel roku 399 př. n. l. odsouzen a popraven, odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicílii, do Egyptaa do Kyrény. O cestách na Sicílii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listu, jediném zachovaném autobiografickém textu.
Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let.
Platónova nauka o státu
Platónova nauka o státě se skládá ze dvou částí. První je charakteristická kritikou v té době existujících státních zřízení, ve druhé se Platón snaží vykreslit obraz ideálního státu. Ve svých úvahách vychází z názoru, že všechny druhy zdatností, které Platón vyzdvihuje u jednotlivce, by měly existovat i v celku.
Tuto myšlenku shrnuje ve větě: „Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství v dobrém státě“. „Polis“ – centrální pojem, dnešní „politika“. Kritika dosavadních ústav Ústav je tolik druhů, kolik je druhů lidí.
Platón zkoumá různé formy fungování státu a nachází u nich nesčetné chyby, které vedou k rozbrojům ve společnosti.
Oligarchie je ústava, která se opírá o vlastnictví majetku. Vládnou v ní tedy bohatí, chudí jsou z podílu na vládnutí vyloučeni. Platón zde nachází tři zásadní nedostatky:
1. Do čela státu jsou vybírání pouze bohatí, bez ohledu na to, jestli mají k vládnutí předpoklady či nikoli.
2. Takový stát je nutně rozdělen na dva znepřátelené tábory.
3. Ve státě, kde nad ušlechtilými lidskými vlastnostmi, jako je láska k bližnímu, spravedlnost, moudrost, statečnost atd., zde lidé usilují o zisk. A to jakýmkoli způsobem, krádeže a násilí nevyjímaje.
Demokracie může vzniknout z třídního boje v oligarchii, kdy chudí se vzepřou bohatým a ujmou se vlády. Jedny bohaté povraždí, druhé vyženou a třetím umožní podíl na vládnutí. Hlavním heslem demokracie je svoboda. Svoboda prostupuje celým společenstvím. Nikdo nemusí pracovat, bojovat, podílet se na vedení státu, k ničemu není zavázán. Takový způsob života vede k lenosti. Jak Platón zdůrazňuje, svoboda, vyhnaná do krajnosti, vede k otroctví. Je třeba si uvědomit, že demokracie v době Platónova života byla v počátku svého vývoje tak, jak se formovala po staletí až k dnešku. Tyranie(vláda násilí) přichází zákonitě po demokracii. Zpravidla vede přes funkci vůdce lidu. Dochází zde k preferování podobných hodnot, jako v oligarchii. A to je shromažďování majetku a posilování moci vůdce lidu. Lid si obvykle staví do svého čela jednoho vůdce, kterého chrání a jehož moc posilují. Tento, ve snaze udržet si neomezenou moc, vyslovuje rozsudky smrti, obklopuje se vojskem a hromadí majetek. Na to má Platón jedinou radu. Buď zahyne rukou nepřátel, nebo se stane tyranem. Po více než dva tisíce let od smrti Platóna se jeho slova naplňovala. Ideální stát Tak, jako je spojena v každém z nás žádostivost s vůlí a rozumem, a spravedlnost spočívá v nalezení správného poměru mezi nimi, také život ve společnosti se řídí třemi různými úlohami. Je to výživa jako základ, zvenčí obrana a řízení rozumem.
Tomu odpovídají tři stavy:
„řemeslníci“,
„strážci“(válečníci)
„vládci“.
I zde je třeba najít spravedlivé rozdělení úloh ve společnosti. Toto rozdělení nachází Platón výběrem. Všechny děti, bez rozdílu původu, mají stejnou možnost vzdělání.
Nejdůležitější formou výchovy je gymnastika, jež nejlépe zoceluje tělo a hudba, která rozvíjí estetické cítění. Dále matematika a dialektika. Ve 20 létech jsou vyloučeni první adepti na úřad vládců. Následuje dalších 10 let výchovy. Poté dochází k dalšímu výběru. Následuje 5 let vzdělávání ve filozofii. Následuje dalších 15 let, ve kterých se budoucí adepti na úřad vládců zocelují v boji. V 50 létech jsou čekatelé automaticky dosazováni do úřadu vládců. Podobně jako Sókratés i Platón byl zastáncem aristokratické vlády, tedy vlády nejlepších. Ale na rozdíl od dnešního pojetí aristokracie, nemají aspiranti na nejvyšší úřad výsadu dědičnou. Musí si ji vydobýt přísným celoživotním výběrem. Budeme-li předpokládat, že takový stát vznikne, bude zde hrozit nebezpečí zvnitřku. Nejsilnější lidské pudy, jež se mohou stát oním nebezpečím, jsou podle Platóna peníze, majetek, žena a rodina. Proto je třeba těmto svodům předejít. Pro vládce i strážce Platón zavádí tato opatření: 1. Strážci a vládci nesmějí mít žádný majetek. Dostávají jen tolik prostředků, kolik ho nezbytně potřebují ke svému životu. Jediní, kteří si mohou podržet a shromažďovat majetek, jsou řemeslníci. Ti mají povinnost poskytovat strážcům a vládcům prostředky k životu. 2. Žijí v jakýchsi společných komunitách. Platón chce dosáhnout toho, aby nejlepší muži se stýkali s nejlepšími ženami co nejvíc. A naopak, aby se nejhorší členové společnosti stýkali co nejméně. Platón ve svých úvahách zacházel dokonce tak daleko, že navrhoval likvidaci slabých a dědičně nemocných jedinců ve snaze o zachování fyzicky i morálně silné společnosti. 3. Mají společné ženy, tudíž otcové neznají své děti a naopak. Takže strážci a vládci nebudou mít vlastní manželky. I když Platón na sklonku života mnohé z jeho učení o ideálním státě přehodnotil, mnohé mu bylo přesto vytýkáno. Především oddělení politické a ekonomické moci. Rovněž mateřský pud matky zde byl potlačován, což by vedlo k zániku rodiny a tím i k rozkladu státu. Dokonce zavádí cenzuru. Závěrem je nutno zdůraznit, že jeho úvahy o fungování ideálního státu zůstaly pouze v rovině teoretické. Takový stát nikdy v historii nevznikl ani nefungoval. Částečně z něho vycházeli tvůrci komunistických teorií Marx a Engels. Výsledek si mnozí pamatují dodnes. Je třeba podotknout, že tato část Platónova díla patří z filozofického hlediska k jeho nejslabším.